Úryvek první

Stejný čas (1946), Československo, Příměstí u Brna. V kolébce spal čerstvě na-rozený chlapec. Narodil se rok poté, co na Evropu přestaly dopadat bomby. Hollywood oslnil Ameriku filmem Gilda s Fredem Astairem a Ritou Hayworthovou v hlavních rolích. Mocnosti si rozdělily Evropu, v Československu se organizovali k převzetí moci komunisté a v městečku Příměstí, právě v den narození chlapce, někdo zapálil stodolu. Dost nejistá doba na to, aby se člověk obešel bez pár dobrých příslibů, daných osudem do vínku. Tak se stalo, že se u kolébky novorozence sešly tři sudičky. Byly krásné a dvě z nich velmi mladé, protože mladé a krásné mělo být všechno v životě tohoto hošíka. Jmenovaly se Adélka a Anežka. „Tak kde jste, holky,“ hubovala je ta nejstarší. „Poslala jsem vás na zkušenou, abyste se trochu rozkoukaly a vy málem přijdete ke svému prvnímu případu pozdě! Tak do toho!“ První z nich – byla to Adélka, řekla: „Já jsem láska. Dávám ti do vínku veselí a smích, pomocí kterých budeš zažíhat plaménky lásky, jak lampář plynové lampy v ulicích velkoměst. Budu ti pořád nablízku.“

Anežka řekla jen: „Já jsem blues. Dávám ti do vínku stav duše, kdy dokážeš vnímat chlad jako teplo, hořkost jako blaženost a bolest jako úlevu. Budu tě provázet celý život.“

Ta třetí, která byla zřejmě jejich šéfka a jmenovala se Berta, si uvědomila, jaký úděl by čekal člověka, který by měl být rozmařilým poslem lásky a přitom měl v duši blues. V dobré snaze zmírnit tuto schizofrenní kombinaci řekla: „Vše, co budeš dělat, bude jen na hranici prů-měrnosti“.

A tím to dorazila. Ty sudičky holt nebyly domluveny. Ta druhá si neuvědomila zoufalý protiklad se sudbou svou a té prvé. A ta třetí nevěděla, že člověk, který, ať jeho srdce přetéká láskou nebo je má stažené kocovinou z předávkování blues, nechce znát meze. Ale kdo nedělá chyby? A z těch chyb se radoval někdo čtvrtý. Malý a černý chlupatý, říkejme mu třeba Lukáš, který tento obřad skrytě pozoroval z úkrytu. Když se řekne, že jeho hlavním krédem je ,perte se a žerte se‘, tak každý už ví, kdo to byl.

Nutno říct, že začátek byl báječný. Sudičky mohly být spokojeny. Ale i ten čertík nezahálel. První milostné zkušenosti přišly mimořádně brzy. Všechno to bylo zvláštní, zahalené do tajemného závoje poezie. Jak šla léta, začaly se o své právo v této ještě nezralé lidské kompozici hlásit váhy. Začal být rozvážný a přemýšlivý. Ale ne méně toužící po lásce. Paradoxně, oč dříve přišla, o to déle zůstávala tato touha nenaplněna. Léčivý balzám ochotně podávalo všudypřítomné blues. Dráždivé blues, které na svých křídlech snů přivádělo defilé andělů.

Úryvek druhý

Každý den má své datum, otisknuté na novinách, které přinášejí zprávy nejdůležitější pro lidi žijící ve velkoměstech, městech, ale i v městečkách, jako bylo Příměstí. V ten den v roce 1953 bylo pro obyvatele Příměstí nejdůležitější zprávou ujištění, že úspěšně budují socializmus a že se nenechají při jeho budování zastrašit imperialisty, kteří halasně rachotí zbraněmi a zuřivě cvakají kovovými zuby v krvelačných tlamách, protože se už nemohou dívat na to, jak se tady daří plnit pětiletka, zatímco jim se nedaří vůbec nic.

Šestiletý kluk jako Radim takovéto věci nechápal. Stejně tak nerozuměl tomu, když pan Bajer se zjevným rozrušením spiklenecky říkal jeho otci: „Karle, tentokrát je to jasné, bude to v březnu.“ Nebo jindy zase: „Bude to v polovině října, vše prý je připraveno.“ Až po létech Radimovi došlo, že pan Bajer mluvil o politickém převratu, ve který vkládal své naděje a který mu tak přesvědčivě slibovali v rádiu z Londýna. Radimův otec nedlouho předtím odevzdal státu svoji železářskou živnost a zapojil se do budování socializmu jako dělník v místní karosárně. Samozřejmě dobrovolně.

Pan Bajer přispěl dělnické třídě fabrikou na nábytek. K dobrovolnému darování šanci nedostal, protože všechny fabriky byly znárodněny.

Úryvek třetí

První, kterou viděl nahou, se jmenovala Božena. Bylo to v létě, na venkově u babičky. Hráli si na doktory v kadibudce nad hnojníkem.

Božena se pro hru na doktory nadchla okamžitě. Co malý Radim nemohl vědět, bylo, že potrhlý kohout, který většinu dne trávil na hnojišti, se choval divně, kdykoliv byl někdo v kadibudce. Pobíhal kolem dveří kadibudky, naparoval se a křičel úplně jinak než normálně. Tak se stalo, že kohout je svým křikem prozradil, právě když Radim byl skloněn nad roztaženýma nohama malé Boženy sedící na latríně a se zaujetím prstíkem zkoumal, jak je to místo pod bříškem proříznuto. Byl tím tak zaujat, že nezpozoroval zatmění způsobené bábinou hlavou, která vyplnila a téměř utěsnila malý otvor, kterým do kadibudky přicházelo světlo a čerstvý vzduch. Výjevem, který se jí naskytl, zůstala přimražena i bába. Několikrát zaječela jé, jé, jé, a to už Radim vyrazil ven. Náskok v běhu získal tím, že jeho bába, ve snaze rychle vytáhnout hlavu z těsného otvoru, střídavě narážela bradou, hlavou a ušima o drsnou omítku otvoru. Hlava jí v díře kmitala jako kulička elektromagnetického zvonku. Tak byla, chudera, rozčilená. Na druhé straně vztek, který odřeniny její hlavy vyvolaly, v ní snad zažehnul raketový pohon. Popadla karabáč a vystartovala. Na konci zahrady už Radim cítil její dech na krku.

„Potvoro, stůj! Hajzle malej, já tě přerazím! Roztrhnu tě jako hada!“ křičela, jindy tak mírná a klidná babička, na nestoudného vnuka.

Za brankou Radim v trysku nakopnul husu, která mu vběhla do cesty. Husa je líné zvíře, ale nakopnutá husa dokáže být zatraceně rychlá a dokáže udělat děsný rámus. Jejím střemhlavým výskokem a křikem vyděšená koza, uvázaná provazem ke stromu, bez přemýšlení vyrazila. Napnula provaz, přes který se překulila bába, a k zemi s sebou  strhla i kozu, která si myslela, že už nadešla chvíle její porážky a šíleně mečela. Lidé se zastavovali a sledovali, jak bába mrštně z kotoulu přechází do sprintu a za silnicí už zase dohání svého vnuka. Radim volil místo, které důvěrně znal. Kovárnu, kde často pozoroval kováře při práci. Proletěl kovárnou ven do polí a kovář, zaujatý usazováním podkovy na kopyto dosud klidně stojícího koně, by si snad ani ničeho nevšiml, kdyby s křikem do kovárny nevletěla bába. Kůň se lekl a v tu ránu měl kovář horkou podkovu v klíně. Kůň bábu zastavil. Toho už se jí srazit nepodařilo.

Radim tento závod vyhrál, ale výprasku neušel. Neodnesl to sám. Své dostala i Božena. Postižena byla i husa, která musela jít na pekáč, protože z utrženého šoku přestala žrát, podříznuta byla i koza, která měla poraněnou nohu, a újmu utrpěl i kovář, který měl propálenou kovářskou zástěru a část podkovy otisknutou jako cejch těsně pod břichem.

Potupnou honičkou přes celou dědinu, s následným výpraskem a eskortou z vesničky domů do Příměstí, babička Radimovi zhnusila doktorskou profesi na dlouhá léta. Poučením mu však bylo, že musí být v podobných hrách s kamarádkami rafinovanější a obezřetnější.

Hráli si dál a všechno se jim zdálo nové a krásné. K Radimovým dět­ským spoluhráčům patřily i dcerušky spřátelených rodin. Nejvíce si hrá­val s Vlastou Bajerovou a také s její kamarádkou Tončou. Bajerovi byli Pavelkovi přátelé. Tento přátelský vztah vznikl už před Únorem 1948 v tzv. třídní společnosti. Pavelkovi a Bajerovi byli v jedné třídě, a tak spolu kamarádili. Radim s Vlastou a s Tončou si v létě hrávali jen tak, v trenýrkách. Jeho kamarádky měly jiné trenýrky než on a on už věděl, že to, co ukrývají, je jiné než to, co nosí v trenýrkách on.

Anatomické znalosti o genitáliích svých vrstevnic získával současně s tím, jak se učil číst a psát. Dobře se učil, hodně sportoval a také chodil do různých kroužků. A zamilovával se. Bylo mu sedm, osm a pak také deset let a kolem něho vlály nažehlené šatičky, červené, modré a také plisované sukénky a šustily naškrobené, mýdlem vonící halenky. Rozjevené tvářičky dívek, způsobně sedících ve školních lavicích, ale také divoce létajících po školních chodbách vůbec nic nechápaly. Byl jim fuk. On i jeho sny. Nikdy nesebral odvahu, aby dal svoji náklonnost některé své dětské favoritce najevo. Nevěděl, jak na to. Všechny jeho dětské city musely zůstat uzavřeny v jeho nitru. Z jeho srdíčka se tlačily do vědomí, kde se jejich silou vrásčila pohoří, kde vytryskávaly malé praménky budoucích řek a kde se zažíhaly ohýnky budoucích sopek.

Marcela

Na spolužačkách se začaly projevovat změny, které ještě více dráždily Radimovu zvědavost. Už dávno si nehrály jen v trenýrkách, ale nosily trička, na kterých se tlačily na svět dva malé pahorky. Také v jejich chování nastala změna. Dokázaly být i dost protivné.

V té době si Radim uvědomoval, že mu unikají z jeho světa. Nedokázal si představit, že by z jeho každodenního života zmizela Marcela. Blondýnka, o které kdosi později řekl, že má odvážný pohled, ale plachý úsměv. Snad proto, že měla velké hnědé oči a malé rty. Výrazně zaoblený tvar dávaly jejímu obličeji naducané tváře, jaké mají dobře živení kojenci. Z raného věku jí zůstaly i kulaté rty, které se s úsměvem zúžily, odkryly krásné zuby a do tváří vtiskly drobné důlečky. A každý, kdo ten úsměv viděl poprvé, si řekl: „Hele, přerostlé dítě!“. Znali se s Radimem od první třídy. Od prvního školního dne. Když se tenkrát malý a vystrašený Radim rozkoukával v uličce mezi lavicemi, odněkud k němu přiletěla facka a on se rozplakal. Nějaký agresivnější spolužák prostě cítil potřebu ukázat Radimovi, že škola nebude žádná selanka. V ten moment stála před ním světlovlasá holčička, která nejdříve malému agresorovi facku oplatila a pak plačícího Radima utěšovala. Holčička! No, byla docela udělaná. Ruce jako válečky a tělo jako dobře rostlý kmínek. Buclaté tvářičky budily respekt. Tolikrát od té doby snil o tom, že jí řekne ,holčičko’. ,Moje holčičko‘. Byla jeho princeznou, první tajnou dětskou láskou. Marcela však toho tichého, nevýrazného chlapce dlouho nebrala na vědomí. Až po tu událost kdy hlouček dívek pomlouval komediantskou dívku z cirkusu.

„Není to pravda,“ řekl Radim dost nahlas, aby to skupinka dívek slyšela. Otočily se k němu. Kde vzal tu drzost vměšovat se do jejich výsostného rozhovoru? Seděl v lavici a klidně koukal.

„Počkejte holky,“ zastavila Marcela dívky, které se už chtěly do Radima pustit. „Co není pravda?“

„Jsou to lidi jako my. Jejich práce vyžaduje, aby cestovali. A v maringotkách mají možná větší pořádek než mnohá z vás ve svém pokoji.“

„Buď tak laskav a srovnávej komediantskou maringotku se svým pokojem a ne s mým,“ zvyšovala hlas pohoršená Marcela.

„Nebyl jsem v tvém pokoji, ale troufnu si pořádek v maringotce srovnávat s pořádkem v tvém pokoji,“ překřikoval Radim Marcelu a vstal ze židle.

Marcela ho chvíli pozorovala upřeným pohledem a šla k jeho lavici. Založila si ruce na břichu a řekla:

„Mají tam bordel. Každý to říká.“

„Mají tam pořádek. Vím to. A kdo říká něco jiného, je hlupák.“ Říkal to pomalu, ale s odhodláním, které Marcelu překvapilo. Stál proti ní jako malý bojovný kohout před dobře vyrostlou slepicí.

„Jak to víš? Jak víš, že tam mají pořádek?“

„Já jsem tam totiž byl, holčičko!“ Řekl ,holčičko‘ a dal na to slovo důraz, aby podtrhl pravdivost svého tvrzení. Netušil, jak ji tím slovíčkem nazvedne.

Marcela na chvilku ztuhla a pak s blesky v očích slabikovala: „Ne-ří-kej mi holčičko!“

„Mně se to líbí a když budu chtít, tak ti budu říkat holčičko.“

Marcela se otočila na obrtlíku a odešla na chodbu.

Ten den už spolu nemluvili. Bylo to poprvé, kdy jí řekl ,holčičko‘. Druhý den Marcela přišla k Radimovi jako by se nic nestalo a ptala se ho, jestli opravdu byl v té maringotce. „Ano, byl,“ potvrdil Radim. A Marcela se omluvila. Řekla jen: „Promiň, to jsem nevěděla.“ Otočila se a šla.

„Nic se nestalo,“ odpověděl Radim a potichu dodal: „Holčičko.“

Dělala, že to neslyšela.

Pavlína

Pavlína vyrůstala v úplně jiném prostředí než Marcela. Tělo vyběhané po polních a lesních cestách hýřilo neposedností. Na osmahlé tváři se rozprostíral nejčastěji tajemný úsměv, který ale spíše maskoval neklid a dravost, provázející její ctižádost. Bylo snadné rozpoznat chvíle, kdy se Pavlína zapomněla kontrolovat a ve svém chování ukázala projevy vlastní spíše dost oraženým klukům, než jemné dívce. Za každý takový úlet se Pavlína zjevně styděla a v duchu se zapřísahala, že už si musí dát větší pozor. Malou venkovanku však zrazovaly její oči. Dva tmavohnědé kanony nad neproniknutelným úsměvem podmaňovaly i učitele. V tom pohledu byla síla  lesů, žlebů, strání a polí, ve kterých vyrostla. Tam také zvala Marcelu, kterou okouzlovala hejna husí na dvorcích, stejně jako skupinky srnek pasoucích se na palouku. Ty pozorovaly spolu z úkrytů, které Pavlína objevovala v letech, kdy Marcela dřela hru na piano. Marcela s obdivem naslouchala, jak její snědá kamarádka vyjmenovává stromy podle listů, jak vysvětluje poselství kukačky a křik straky. Přesto to ale byla Pavlína, která z tohoto přátelství těžila více. Svůj vrozený intelekt cíleně doplňovala vlastnostmi a chováním, které byly bohatstvím její světlovlasé kamarádky. Všechny ostatní Marceliny kamarádky brzy tuto novou dívku přijaly mezi sebe.

Pavlína si brzy získala přízeň jejich třídního učitele Arnošta Fikuse, a to je co říct! Fikus totiž neměl dívky rád. Snad to bylo tím, že učil fyziku a ta většinou dívkám moc nešla. Byl to ten typ učitele, pro kterého se profese stala posedlostí. Malý, plešatý padesátník, sledující třídu přes silné brýle, měl přezdívku ,Elektron’. Dřímal v něm obrovský elektrický náboj, který se uvolnil, když někdo ve vyučování vyrušoval. Fikus se pak stal téměř nepříčetným. Jeho posedlost se projevila nejzřetelněji při fyzikálních pokusech.

Obzvláště zazářil, když jím vybraní asistenti přinesli do třídy z fyzikálního kabinetu různá zařízení na výrobu statické elektřiny. Ebonitovou tyč třel liščím ocasem s takovou vehemencí, že elektrická jiskra přeskočila dříve, než ji Fikus chtěl třídě předvést. Silné brýle a zápal boje způsobily, že konec tyče se dostal do blízkosti jazyka trčícího bojovně z Fikusových úst. Jazyk si stáhl jiskru jako hromosvod a třída měla demonstraci nejen vzniku statické elektřiny, ale také hromosvodu a následně malé ukázky tance svatého Víta. Ve Fikusovi náboj probudil nevídanou aktivitu.

Při následujícím pokusu točil zuřivě kolem nějakého přístroje na výrobu statické elektřiny. Žáci stáli v kruhu, drželi se za ruce a čekali až do nich Fikus pustí proud.

„Já uzavřu kruh na jedné straně, kdo půjde na druhý konec?“ křičel od přístroje Fikus. Přihlásila se Pavlína. „Výborně, jsi statečná, Kozlová,“ kvitoval Fikus. Přístroj měl dvě elektrody, na kterých čekala jiskra vykřesaná Fikusovým šíleným otáčením kola. Byl to opravdu jedinečný pohled. Malý obtloustlý skřet visící na klice rotujícího kola, skákající při­tom v rytmu otáček a vykřikující opakovaně jednu větu: „Naši sílu proměníme ve výrobu elektronů a jejich silou předstihneme Ameriku.“ Pak uchopil nejbližší ruku, křiknul na Pavlínu a sevřel do dlaně jednu elektrodu. Pavlína uchopila druhou. Všichni se povznesli. Některým se naježily chlupy na kůži, někteří se v duchu modlili, jiní nevěděli vůbec nic. Octli se v zajetí elektrických polí. Ozvali se i ojedinělé výkřiky. Elektrony slavily svůj triumf, dlaně byly křečovitě sevřeny a nemohly se uvolnit. Fikus nadskakoval nadšením. Zlomky vteřin se zdály věčností. Pak se tok elektronů zastavil. Pavlína Kozlová omdlela.

Gramofon

Jedna z věcí, které Pavlína u Staňků milovala nejvíce, byl gramofon. Lesknoucí se skříňka z ořechového dřeva se zaoblenými dvířky, které se otevíraly shora a zasouvaly se někam dolů pod desku, na které zářil černý talíř. Z tohoto prostoru se linula vonná směs elektrických kablíků a bakelitu. Pod gramofonem byla nízká skříňka s deskami. A že jich bylo! Našli jste tam všechny nejlepší písničky Rudolfa Cortéze, Richarda Adama, Milana Chladila, Sluneční ostrov Jarmily Veselé, Dva modré balonky a mnoho dalších. A Pavlína klečela na silném koberci s pestrými vzory na temně červeném podkladu, lokty měla položeny na čalouněné stoličce, hlavu opřenou o ruce a sledovala otáčející se lesklý černý disk odrážející světlo lampičky, která výřezem ve svém kloboučku propouštěla světlo jen tam, kam byl natočen. Přenoska se pravidelně pohupovala na desce jako by plavala a žluté světlo se tříštilo o tisíce černých drážek, ukrývajících tu skvostnou muziku. A Pavlíně se zdálo, že to ona je unášena nějakou houpavou vlnou do úplně jiného, vzdáleného světa.

Deska dohrála a Pavlína odtrhla oči od gramofonu. Zvedla se a znovu položila bakelitové raménko s jehlou na desku. Přiběhla k Marcele a zažadonila: „Marcelo, pojď se mnou tancovat, prosím, prosím.“ Nebylo to poprvé, co spolu tančily. Marcela, i když dělala naoko drahoty, s Pavlínou tančila ráda, protože při tanci Pavlína blábolila krásné nesmysly o tom, že brzo se dostanou do světa dospělých, že za rok je čekají skutečné taneční, o klucích ve slavnostních oblecích a bílých rukavičkách, kteří budou úplně jiní, než jejich kluci ze školy. Budou zdvořilí a galantní a budou je oslovovat slečno. Je až neuvěřitelné, jak bylo to Pavlínino brebentění nakažlivé. Po chvíli poslouchání ty představy pronikaly i do Marceliny hlavy a ona také měla pocit, že ji při tanci drží hezký mladík a vypráví ji, jak krásné je s ní tančit a jak jí sluší šaty a účes a vůbec, jak je půvabná, že si ji dokáže představit jako princeznu na královském plese, jaké bývají v pohádkách nebo na nějaké slavnostní premiéře ve velkém divadle nebo na recepci mezi velvyslanci cizích zemí, kde jsou samozřejmě i Indové s červenými turbany a Arabští šejkové, kteří se ukáží jako falešní a chtějí ji unést do svých harémů. On se však s nimi pustí do bitky a uchrání ji, aby s ní mohl tančit dále. A pak si Marcela uvědomila, že to všechno se k ní neslo od zasněné Pavlíny, která je tou éterickou tanečnicí, zatímco ona, Marcela, je na tanec docela tvrdá. Pavlína říkala, že v Brně bude všechno jiné a navrhovala, že by měly spolu pod nějakou záminkou zajet do Brna a provést průzkum. Marcela nechápala, jaký průzkum měla Pavlína na mysli, a ta vysvětlovala:

„Musíme zjistit, co se v Brně nosí, kde tam jsou kina, kam půjdeme na kávu, co tam kolik stojí, jak jezdí tramvaje a vůbec, jak se tam lidi chovají.“

„Ale to všechno poznáme, až tam začneme chodit do školy,“ namítala Marcela.

„Kdepak,“ Pavlína měla úplně jinou představu. „Do Brna na střední školu chci vstoupit připravená a ne vypadat jako venkovský balík!“

„Pavli, měly bychom se naučit líbat,“ řekla jednou Marcela své kamarádce. „Děsím se představy, že mě někdo pozve na rande, bude mě chtít políbit, a já to nebudu umět.“

„Já si to doma zkouším na zrcadle,“ řekla Pavlína, ale jestli chceš, můžeme to zkusit spolu.

Přiblížily tváře k sobě, lehce se dotkly rty a polekaně se odtrhly.

„Pavli, ty máš krásné pysky, jako stvořené na líbání. Já mám proti tobě úplně tenké rty.“

„Blázínku, tobě stačí se jen trochu pousmát a už jsou ti vidět všechny zuby. To je na tobě krásné.“

„Myslíš?“ usmála se Marcela. „Tak já víc našpulím pusu, abychom se pořádně přisály. Tak to dělají ve filmech.“

Přilepily na sebe rty, jako by se přetlačovaly. Pak se odtrhly a Pavlína vypískla smíchem. „Kdyby nás tak někdo viděl!“ Smála se jako pominutá a hned svým smíchem nakazila i Marcelu.

Užívaly si v těch dnech spolu spoustu legrace. Večer, když Marcela usínala, viděla před sebou rozmazanou tvář mladíka s bílými rukavicemi, zástup noblesních hostů v opeře nebo na parníku a pak jasnou tvář Pavlíny pulzující v rytmu hudby a očima zahleděnýma do jiného, dalekého světa. Ten svět byl pro Marcelu tajemný. Znala ho jen Pavlína.

Ztráta Pavlíny

Rok 1960 znamenal ukončení Radimových dětských her. Končil osmou třídu a měl namířeno na střední školu. Radim, jako premiant třídy, věřil, že se na střední školu dostane. Strana a vláda však rozhodly jinak. Bylo mu doporučeno pokračovat de­vátou třídou na základní škole. Nechápal to a chtěl tomu přijít na kloub. Za pomoci kamaráda ze třídy vylákal ředitele školy z ředitelny a rychle nahlédnul do jeho kartotéky, kde byly karty všech žáků podle abecedy. Stačila mu chvíle na nalezení jeho karty a přečtení věty, která byla podtržena červenou tužkou: Otec národní socialista, provozoval živnost – nedoporučuje se přijetí na střední školu. Znal dobře tu červenou tužku. Byla vlastně červená jen z jedné poloviny. Druhá polovina byla modrá. Bylo to velmi praktické. Jedna tužka ořezaná z obou stran posloužila za dvě. Soudruh ředitel však používal jen tu jednu polovinu. Když jeho ořezávátko narazilo na modrou barvu, tak tužku asi hodil do koše. Radim byl malým nepřítelem dělnické třídy. Na takové stačila jen jedna červená tužka. Na velké nepřátele dělnické třídy se po-užívalo černé auto. Tím odvezli pana Bajera po jedné z neohlášených prohlídek jejich domu.

Radima zasáhlo, že mu soudruzi svým rozhodnutím vzali Pavlínu Kozlovu. Ta se na střední školu dostala, protože měla lepší původ. Patřila těch pár roků k jeho životu. Poslední roky předstírali, že si jsou vzájemně úplně fuk. Pak ale přišel ten školní výlet. Poslední školní výlet. Rok 1960, Velká Fatra. Dívčí pokoj, zlověstné kroky na chodbě, teplo Pavlíniny pe­řiny. Ale hlavně děsivý strach. Bylo to pryč. Teď se dlouho rozhlížel po nově uspořádané třídě, než si zvykl, že Pavlína tam prostě není.

Radimovi vzali Pavlínu a on za to tu dobu nenáviděl. Usnadňovala mu to jen přítomnost Marcely, kterou postihl stejný osud jako jeho – devátá třída.  Ale nebyla to jen doba červených tužek a černých aut. Byla to doba nádherné džezové muziky, kterou hráli s kamarádem Vaškem ve  školní kapele, kterou spolu založili. Radim se naučil hrát na klarinet, aby se pokoušel napodobovat umění Mistra Acker Bilka a také rozpohybovat Pochod svatých, podle vzoru Luise Armstronga. Byla to také doba tranzistoráků – jak nazývali malá přenosná rádia. Byl to úžasný šlágr! Prohazovat se s hrajícím kufříkem v ruce, to bylo největší frajerství. Neodmyslitelně k tomu patřila švédská košile a manšestrové kalhoty s co nejužšími nohavicemi a s co největším počtem zipů.

S uchem na tranzistoráku Radim ladil Radio Luxemburg, odkud přicházely rokenroly Elvise Presleyho. K Radiu Luxemburg přibylo časem i televizní vysílání ORF z Vídně. Kovbojové, kteří zachraňovali krásné dívky ze spárů únosců, zamilované příběhy a písničky, jejichž textům Radim nerozuměl, ale jistojistě věděl, že se v nich zpívá o lásce.

The Platters zpívali Only you, Elvis se vyznával z lásky v Love me tender a Radimův ranec snů praskal ve švech. Jeho přetlakovým ventilem byl sport. Sny byly obrovskou energií, kterou vypouštěl v tělocvičně. Cosi mu napovídalo, že ke splnění svých snů bude potřebovat kvalitní tělo. Jeho vášní se stala gymnastika. Dřel své tělo na hrazdě, na bradlech a na kruhách. Ve cvičení nacházel konkrétní cíle a hranice svých možností. Každý cíl ho dráždil, dokud ho nedosáhl. Každá hranice ho trápila, dokud ji nepokořil.

O rok později

Plynul den za dnem, týden za týdnem, uplynul rok a soudruhu řediteli asi došly červené tužky. Radimovi přišlo oznámení, že byl přijat na gymnázium.

Budova základní školy stála na hlavní ulici Příměstí. Na této ulici byly i všechny důležité obchody. Drogerie, potraviny, zelenina, kde vám v letní dny paní Fišerová ochotně ukrojila pořádný půlměsíc červeného melounu, byl tam i Pavelkův dům, kde měl Radimův otec kdysi svůj obchod. Ulicí procházela silnice, která vedla z Brna jako hlavní tepna na severozápad. Byla to stará císařská silnice, vybudovaná z kamenných kostek pro formany, kteří s koňskými povozy zajišťovali dopravu před příchodem železnice. Teď po silnici sporadicky projížděla podivná směs automobilů, převážně předválečných, které obyvatelé míjeli bez povšim­nutí, ale také stále více aut nových, jako byla Škoda Spartak a novější Octavia, východoněmecký Wartburg nebo ruský Moskvič. Za těmito značkami vozů se leckdo ohlédnul. Když se tu a tam na silnici objevil zá­padní automobil, třeba Simka, Fiat nebo Hillman, tak se znalci a fandové aut dokonce zastavovali. Největší pozornost však upoutávala Tatra 603, byť byla určena jen pro komunistické zadky.

Ozdobou volných prostorů kolem silnice byly lípy, které městečku poskytovaly kyslík, vůni a stín a také pomník rudoarmějce, který městečku neposkytoval vůbec nic. Přímo proti škole stála historicky cenná radnice. Její stěny byly vlhké a vnitřní prostory zatuchlé. Představitelé Národního výboru byli nedávno přestěhováni z radnice do nově rekonstruované budovy, protože bylo politicky neúnosné, aby zástupci lidové moci byli cítit zatuchlinou.

Rytmus městečka byl pravidelný jako tep srdce psa, líně se vyhřívajícího na zápraží. I sebemenší událost působila jako kapička adrenalinu a nervové nitky vinoucí se hlavní ulicí od nádraží nahoru ke kapličce, do bočních ulic a uliček, z náměstí do židovské, prostě celá pavučina Příměstí zaznamenala každý vzruch, jako nervová síť živého organismu. Takovým vzruchem byla jednoho červnového rána neobvyklá chůze školáků, malých i velkých, po chodnících směřujících ke škole.

Toho rána znělo jinak klapání dětských střevíců, drmolení bezstarostných vět a šustění naškrobených košil a halenek. Stinné lípy nad hlavami zazněly letem včel a ulice se zbarvily mládím spěchajícím vstříc létu. Některé děti šly s kyticemi, jiné jen s úsměvem. Většina z nich měla slyšet skřípot otevírání školních vrat opět za dva měsíce a pro jiné se dnes tato vrata otevírala naposled. K těm druhým patřil i Radim. Ovanul ho chlad temné školní chodby a naposledy šlapal schody, jejichž hrany dávno odřely podrážky dětských bot. Všechno, co následovalo, bylo nečekaně rychlé. Rychlé a uspěchané bylo i loučení mezi lavicemi. Každý jako by to chtěl mít už za sebou, tak se hrnul ten dětský dav po schodech dolů a Radim si v tom davu připadal zcela sám. Znovu vrzla vrata a Radima pohladilo po duši slunce a důvěrně známá letní vůně. Vůně lipového květu, která nikde nemůže být právě taková jako tady. Byl už asi sto metrů od školy, když mu blýsklo hlavou, že škola už pro něj zůstane jen odeslanou pohlednicí. Otočil se a utíkal zpátky. Udýchán z běhu po schodech, otevíral dveře třídy, aby ještě naposledy pohladil svoji školní lavici a ve vzpomínkách nakoukl do včerejška, do loňského roku a také možná až do první třídy. Chtěl ještě jednou vidět náměstí tak, jak je vidět jen z tohoto okna. Zasunout do toho pohledu všechny ty lidičky přecházející sem a tam, svatby vycházející z radnice, babky klábosící pod lípami vonícími jarem a hlavně ty sváteční podoby náměstí vyzdobené kolotoči nebo cirkusovými stany. Ke svému překvapení nebyl ve třídě sám.

Marcela seděla na své lavici, v bílé halence a modré sukni přes kolena, z hlavy jí splývaly dva dlouhé zlaté culíky. V profilu proti světlu okna jasně dominovaly její našpulené rty. Hleděla k oknu a po tváři jí stékaly slzy. Radimovi hlavou bleskla vzpomínka na to, jak v jeho první školní den tekly po tváři slzy jemu. Tenkrát se poprvé setkal s Marcelou. Řekla mu: „Já jsem Marcela. Marcela Staňková.“ Brečel a strašně se styděl. Nikdy o tom už spolu nemluvili, jen Radim ji občas oslovil celým jménem – Marcela Staňková, a oba věděli, že je to jejich společná vzpomínka na první školní den. Teď plakala Marcela a Radim se lekl, protože věděl, že holkám vadí, když je někdo vidí brečet. Lekl se, protože čekal, že Marcela se na něj osopí, co tady k sakru dělá, a pak uteče. Vstala, celá uplakaná a on si připadal jako vetřelec.

„Tak tys taky přišel,“ řekla Marcela a otřela si slzy rukou. „Myslela jsem si, že přijdeš. Je tam dnes tak krásně. Všichni spěchali někam na koupaliště. Ty nepůjdeš?“

„Ne, nebo možná později,“ odpověděl Radim a říkal si, jak je Marcela úžasná, jak se dokáže ovládat. „Myslím, že bychom měli vypadnout, než nás tady někdo nachytá,“ Radim pokynul hlavou lehce ke dveřím.

„To bychom fakt měli. Nerada bych někomu vysvětlovala, co my dva tady sami děláme,“ už s úsměvem dodala Marcela. Vyklouzli na chodbu, napřed Radim a za ním Marcela. Chtěl, aby ona měla možnost toho úplně posledního pohledu. Koneckonců, byla tady první, a tak má na to právo. Sám pohlédl na okno u své lavice jen úkosem. Výkladní skříň do jeho života.

„Jsme jako dva spiklenci,“ šeptla Marcela, když běželi po schodech a opatrně nahlíželi, jestli je někdo nemůže uvidět.

„Nebo špioni,“ smál se Radim.

„Když jsme špioni, tak udělejme ještě průzkum na zahradě,“ navrhla Marcela. Proběhli přes malé školní hřiště na zahradu a oddechli si. Všechno je pryč, je tady jen slunce a modrá obloha a před nimi dva měsíce bezstarostného prázdninového života.

Krásně natvarované jabloně zářily jako zelené kytice.

„Stejně mi bude smutno,“ začal Radim. „Užili jsme si tady spoustu srandy.“

„To jo. Ale ještě hodně srandy nás čeká. Měli jsme štěstí, že jsme se dostali na střední školu. Ještě loni to s námi vypadalo bledě. Tebe nechtěli pustit ani na gympl, viď?“ Marcela to věděla, ale i tak pokračovala, až Radim souhlasně zabručel hmm a zakýval hlavou.

„Je to divné. Tady nás učitelé dávali všem za vzor, brali nás jako nejlepší žáky, střídavě nás dělali předsedou třídy, ale na to, aby nás pustili studovat jsme dost dobří nebyli. Jako bysme my za něco mohli.“

Zastavili se u zdi na konci zahrady a posadili se na zelený koberec s pampeliškovým vzorem.

„Já jsem to cítil jako něco nepochopitelného. Jako nepochopitelnou křivdu. Děláme víc než ostatní. Jsme pionýři, dopisujeme si s Rusy, chodíme do kroužků. Připadalo mi to jako krevní msta.“ Radim mluvil bez vzrušení, klidně, spíš jakoby nahlas přemýšlel. „Co máš,“ dodal, „máme to za sebou. – Šašci! Hlavně že nám celou dobu říkali, že jsme nejlepší.“

„Koho teď máš na mysli? Kdo byl nejlepší?“ špitla z trávy provokativně Marcela.

„Že se ptáš, Marcelko. Víš, že nejlepší jsem byl vždycky já!“

„Tak to teda ne. Já jsem byla oficiálně letos na prvním místě v prospěchu!“

„Chacha, zasmáli se zbrojnoši a odjeli na šicím stroji!“

„Jak, chacha, co tím chceš říct?“

„Že ti do těch známek započítali zase to vaše šití.“ Myslel ruční práce, které měly jen dívky.

„Je to oficiální výsledek, tak mě neštvi nebo uvidíš.“

„Kdo byl dvakrát předsedou třídy a kdo jen jednou? No, Marcelko Staňková?“

To už Marcela nevydržela. „A už mě neštvi,“ křikla, skočila na překvapeného Radima, rozkročmo na něj sedla a začala ho lechtat. Radim se smál, hýkal a kroutil, aby Marcelu setřepal. Povedlo se a najednou na ní ležel. Smích utichal a on cítil, jak mu buší srdce. Jak se dosmáli, tak v nastalém tichu si Marcela uvědomila situaci, trhla sebou a polekaně vyhrkla: „Proboha, okamžitě ze mne slez. Co kdyby nás někdo uviděl?“

Polekal se i Radim a posadil se způsobně vedle Marcely, která ze sebe mlčky oprašovala neexistující stébla trávy. Radim se díval koutkem oka na tu krásnou světlovlásku, která vyrostla z  copaté dívenky, do níž se zamiloval už v první třídě. Uvědomil si, že už zapomněl, jak byla jako malá holka buclatá. Teď se mu zdála docela štíhlá a hlavně hezčí než kdykoliv předtím. Sjel krátce pohledem i na její prsa, jasně zřetelná pod bílou halenkou a snažil se vybavit si pocit, jak na nich teď před malou chvílí ležel a dotýkal se jich svým tělem. Marně. Jak se smál, zapomněl ten pocit prožít a uložit si ho do paměti. Pocit, který se už nikdy nebude opakovat. Už nikdy nebude ležet na Marcele. A uvnitř v sobě cítil, jako by se tam něco vařilo. Něco těžkého, z pod čeho jen obtížně proniká bublina varu na hladinu té hmoty, kde se líně a dlouho nafukuje a pak s hlasitým pšouknutím splaskne. Vařila se v něm láva a její bubliny zatím jen tlakovaly prostor pod pokličkou. Až jednou poklička neudrží tlak, budou vznikat v Radimově vědomí nové tvary.

Marcela se na Radima usmála. Jemně, dlouze, konejšivě a spiklenecky. Pod kulatýma lícema zářil úsměv jako půlměsíc.

„Nemrač se, jsme přece špioni,“ chlácholila ho.

Pohlédl na ni a všechna tíha z něj spadla. Musí jí to říct.

„Jsi … …,“ hledal správné slovo, „jsi úžasná. Vždycky jsem tě škádlil, že já jsem lepší, ale teď vím, že na tebe nemám. Jsi … opravdu lepší.“

„No, konečně jsi to uznal,“ smála se Marcela.

„Ale já jsem hned za tebou, jen o malý kousíček,“ upevňoval si rychle svoji novou pozici Radim.

„Počkej, já jsem si teď dělala srandu s tím, žes to konečně uznal. Nejsem lepší, vždycky jsi byl lepší ty a mě to štvalo. Nutilo mě to snažit se vyrovnat se ti. A to bylo dobře. Vlastně ti za to musím poděkovat. Kdybych se nebála, že nás někdo uvidí, dala bych ti pusu.“

„Marcelo, my jsme ale dva blázni. Když říkáš tady to, cos teď říkala, tak já ti musím říct, že u mne to bylo stejné. Tebe jsem obdivoval, tobě sem se chtěl vyrovnat. – No to je fakt psina!“ Začal toto vyznání vážně, ale s tou psinou se už smál.

„A tu pusu bych bral, třeba nás nikdo neuvidí,“ upřel na Marcelu svůj žadonivý pohled.

„Možná uvidí, možná neuvidí. Pojď, jdeme,“ ukončila debatu Marcela a vstala. Starostlivě zkontrolovala, jaké znečistění a pomačkání utrpěla její bílá halenka a modrá sukně, a vyrazila. Prošli znovu hřištěm a zastavili se u branky ve zdi oddělující hřiště od dvorního průchodu kolem tělocvičny. Tam se Marcela natáhla k Radimovi a dala mu pusu. A Radim si ji uvědomil zase až bylo po všem.

„Marcelo, počkej, to takhle nemůžeš jen tak z ničeho nic, když to nečekám. Já dostanu pusu a vlastně z toho nic nemám.“ Chytal Marcelu kolem pasu, aby si ji přitáhl, a dožadoval se opakování.

„Ty, nevděčníku, já ti dám pusu a ty řekneš, že z toho nic nemáš?“

„To ne, však ty víš jak to myslím,“ volal na Marcelu, která už se mu vysmekla a utíkala napřed do chladu školní chodby. Tam ji ještě Radim chytil za ruku a zastavil její běh. „Slibme si, že zůstaneme celý život kamarádi.“

Zvážněla a zadívala se mu do očí s oddaností, se kterou klekala v kostele před Bohem.

„Slibuji,“ pronesla obřadně.

„Slibuji,“ opakoval po ní Radim. „Navždycky.“

„Navždycky,“ potvrdila. Ze školy vycházeli společně. Vrata jim opět zavrzala – tentokrát už opravdu naposled.

Zastavili se před obchodem zelinářky Fišerky a Radim dostal nápad.

„Víš co? Dospělí stvrzují důležité dohody přípitkem. Přiťuknem si na to naše kamarádství melounem.“

„Ne, já nechci, měla bych upatlané ruce.“

Radim koupil za tři koruny půlměsíc melounu. Stáli před zelinářstvím a střídavě se zakusovali do šťavnaté červené dužiny melounu, který Radim galantně držel v rukách.

Skrz melounovou šťávu se poprvé smíchaly jejich sliny.

Středoškoláci

Na konci července se konala celostátní konference Komunistické strany, která rozhodla, že v Československu definitivně zvítězil socializmus. Tak proto může jít studovat! Soudruzi se Radima přestali bát. Sláva! Čekal ho nový krok do života. Po devíti letech měl vyměnit školu, spolužáky, učitele a dětské lásky. Zůstanou mu alespoň sny? Jaký bude první den?

Když šel jako prvňák poprvé do školy, vedla ho maminka a nejdříve šli do kostela pomodlit se. Jasně si pamatoval, že tam byla i Marcela. Takový velký krok do života nebyl myslitelný bez božího požehnání. Vzpomněl si na slavnostní atmosféru, kytice květin a spoustu nových aktovek. Celé Příměstí se ten den obléklo do svátečního, aby Radima vyprovodilo na jeho první cestě do školy. Měl tehdy strach.

Uteklo devět let a Radim nevěděl, kdo ho doprovodí a nevěděl, ke komu se má modlit. Ale strach neměl. Spíš se těšil, protože cítil, že před ním jsou léta vedoucí k dospělosti a dospělost, to je propustka do arény lásky. Těšil se na nové kamarády a hrozně byl zvědav na své nové spolužačky. Stal se součástí modrého školního autobusu, který ze svých pasažérů vytvořil jeden organizmus a každý z nich byl citlivým tykadlem tohoto organizmu, vystřeleným každého jitra do nového světa jako míček na gumě, která ho odpoledne vracela zpět, naplněného zážitky a dojmy. Narodil se nový živočich a oni v něm žili. Měnili se. Budoucí konstruktéři, zdravotní sestry, učitelé, ale teď právě nádherní puberťáci. Objevovali věci, které pro ně ještě před krátkým časem neexistovaly. To, že strana a vláda přejmenovala tuto zemi na Československou socialistickou republiku, jim bylo šumafuk. Byly to hlavně filmy, písničky a knihy, které hltali. Vedle dvojice Suchý–Šlitr začali vnímat jména jako byl Ludvík a Milan Kunderovi, Josef Kainar nebo Oldřich Mikulášek. Čas odhrnul oponu hvězdného nebe, na kterém dominovali Beatles.

Svět ještě voněl létem. V polovině září praská na polích pod nohama nakrátko střižený a sluncem vysušený zlatý koberec. Nedejbože aby se při neopatrném došlápnutí protlačil nějaký stvol skulinou v chlapeckém střevíci. Chodili po těchto polích léta, tak jako dnes.

Květy na louce žily a dýchaly naplno. Jsou to nejkrásnější květiny na světě! Sem, mezi ně by chtěl přivést svoji lásku. Něžnou, bílou, smějící se, s přivřenýma očima hledící do slunce. I dlaně otáčí a vztahuje k nebi, aby přijala do svého těla co nejvíce tepla. Skotačivě běhá mezi květy, stvoly vysoké trávy jí šlehají až nad kolena a šťastně se směje. Pak přiběhne k němu a unaveně se opře o jeho rameno. Vezme ji do náruče a položí ji do trávy. Lehá si obtěžkána právě načerpanou sluneční energií a svojí krásou. Skloní se nad ní a řekne jí: »Jsi unavená, má lásko, přinesu ti květy, které ti dají napít své svěžesti. Tu máš a pij plnými doušky, ty květy spojí svoji krásu s tvojí.« A natrhá tolik květů, aby je měla ve vlasech, na spáncích i na prsou, aby ji nadnášely jako voňavé peří. Pak vezme její hlavu do dlaní se slovy: »Tak to bude vždycky, když budeš unavená, nebo když ti bude úzko, já budu nablízku a zahrnu tě květinami, aby se ti vrátil tvůj krásný úsměv.«

V první hodině angličtiny visel Radim očima na své první učebnici angličtiny, která na rohu desky lavice čekala na první otevření. Volba angličtiny byla pro Radima věc romantiky. I to málo, co do této země proniklo z anglicky mluvících zemí, stačilo k okouzlení dušičky roman­tického kluka. Angličtina, to byl džez, rokenrol i bigbít, to byli britští gentlemani a krásné ladies. Angličtina, to byla Amerika, a Amerika – to byli hrdinní a drsní kovbojové, hollywoodské hvězdy a krásná auta. Byl to John Kennedy, který právě v těchto dnech sváděl rozhodující bitvy o prezidentské křeslo. Velký kluk, jehož obrázky si i tady dívky vystříhávaly z časopisů a vzdychaly nad jeho úsměvem. Idol kluků, kteří napodobovali jeho gesta a jeho typické pohyby rukou, odpozorované v televizi. Hlavně to všechno bylo úžasně vzdálené a nedosažitelné. Bylo to vzrušující a okouzlující.

Snad měl až příliš velkou fantazii. Očekával od života hodně, měl velkou chuť a touhu dosáhnout na špičku lidského štěstí. Také věděl, že právě v tu chvíli na to ještě neměl. Byl jen ,chlapeček‘, kterého měli rádi pro jeho upřímnou a hezkou tvář.

– Dobře, počkám si na svoji chvíli. Nebudu však při tom čekání jen tak marnit čas.

Byl rozhodnut připravovat se co nejlépe na dobu, kdy přijde jeho chvíle. Měl svůj cíl a svoji víru. Sebevědomí mu dodávalo to, že rostl do výšky. Hodně sportoval. Také se zajímal o techniku, o nové objevy a chtěl všemu rozumět. Jednoho dne si uvědomil, že má nějak prázdné ruce. Tak si do nich nechal k šestnáctým narozeninám nadělit kytaru. A tak drtil angličtinu, sportoval, smál se na plné kolo a hrál na kytaru a zpíval. A snil. Snil a snil a snil.

Taneční

Nadešel večer šestého října 1962. Všechno bylo nové. Nový oblek, boty, košile a bílé rukavice. Nová byla i chuť slin v ústech, studený pot v dlaních a tlukot srdce. Co nebylo nové, bylo vypucované a vyleštěné jako by to bylo nové. I Radimova máma si pro tuto příležitost vzala nové šaty. Neznámá velká paže ještě narychlo setřela rukávem prach z hvězd, aby i Radimovy sudičky se mohly zúčastnit té úchvatné podívané.

Scénou, na které měl zahájit éru skvělého tanečníka, se stal brněnský Besední dům. Všechno se mu tam zdálo velkolepé, jako vystřižené z filmu, ve kterém kamera krouží uprostřed plesu bohaté ruské šlechty. Stropy s nádhernými kresbami přecházely ve vysoké stěny s dlouhými těžkými závěsy z červeného sametu. Galerie v poschodí s bohatě zdobenými lóžemi se staly pozorovatelnou gardedam, ale i úkrytem některých vystrašených adeptů tance.

Křišťálové lustry, mramorové sloupy, sametové závěsy a stříbrně svítící saka hudebníků. V takové atmosféře zahájili promenádu po obvodu tanečního sálu. Vše, co se dělo dále, bylo převážně v režii dívek. Tady se projevila jejich převaha, zkušenost a jistota. Nové nebo spíše jiné byly také ony. Byly neskonale půvabné v šatech ušitých právě pro tuto příležitost. Křehké jako porcelánové panenky, ale úžasně skutečné a vitální. V osvětleném sále zářily jejich líbezné tvářičky, nad kterými dominovaly účesy završující dokonalost krásy. Byly vznešené a nádherně voněly. Radim je bral do rukou nesměle a opatrně. Se strachem. Všechny doteky byly nesmělé, zdvořilé a hlavně nesexuální. »Smím prosit?« Řekl to tenkrát poprvé v životě. Dvě slova působící jako zaklínadlo. Přísný taneční mistr vysvětloval, jak se má dámě nabídnout rámě. Radim nabízel rámě, do kterého se jemně zavěsila dívčí ručka, a on se cítil jako dospěly muž, i když mu ten pocit svíral hrdlo a žaludek.

S každou novou lekcí tanečních si víc a víc uvědomoval nádheru harmonického pohybu dvou těl. Bylo to úžasné. S Radimovým tělem se dělo něco, co dosud nepoznal. Hudba byla katalyzátor startující chemický proces v mozku, kterým se vylučuje tajemný sekret, jež opíjí a podmaňuje. Tělo se zvláčňuje k ladným skluzům a jindy se mobilizuje k divokým závodům v hbitosti a dovednosti. S každou další lekcí rostly nároky na dokonalost koordinace. Signály očí, dlaní a prstů. Radima napadlo, že to chce jednu tanečnici a s tou se sehrát.

Jmenovala se Jana Beránková. Byla to jeho spolužačka ze třídy. Nevýrazná štíhlounká dívenka se špinavě blonďatými vlasy, vyčesanými a natupírovanými nahoru. Lehounká jako pírko s jistotou kopírovala jeho pohyby, její kroky perfektně uvolňovaly prostor, do kterého našlapoval a stejně dokonale vstupovala do jeho stop. Udýchaní po džajvu plném figur, které se naučili, ,odpočívali’ v tempu slowfoxu v lehkém záklonu. Signály proudily přes jejich ruce a bříška, nikdy necítil doteky jejich ňader, snad i proto, že je měla malá na to, aby v předpisovém držení těla k němu dosáhly.

Zatímco oni se učili tančit, ve světě to vřelo. Politiku vnímali po svém. Nikdo jim nemohl vzít opojný pocit vítězství, když prezidentské volby v Americe vyhrál Kennedy. Jejich miláček, idol a vzor a také spasitel, který napjatou politickou situaci ve světě vyřeší s graciózností, jemu tak příznačnou. Už celý rok se vše točilo kolem postavení Berlínské zdi a teď nevypočitatelný ruský šachťjor Nikita Chruščov rozmístil na Kubě jaderné rakety namířené na USA.

Svět byl na pokraji jaderné katastrofy a oni to dle mínění jejich soudruha ředitele ignorovali, neboť tančili twist. Tento tanec soudruh ředitel označil za imperialistický útok na socialistickou mládež a jednoduše jim ho zakázal. Jejich soudruh ředitel byl opravdu hlava!

Brigáda na Šumavě

Spád šumavských událostí odstartovala elitářská skupina ,chytrých hochů‘ už ve vlaku. Vylovili z jedné krosny dřevěnou sošku peruánského bůžka, který se měl stát maskotem jejich společenství. Říkali si inkové.

Tajemné chování inků, jejich tajné večerní výlety neznámo kam, provokovaly zvědavost ostatních kluků. Tak se po jednom jejich úniku oknem ubytovny hned po večerce vydali po jejich stopě Dan s Radimem. Věděli, že malý peruánský bůžek, který v tajůplném závoji dosáhl rozměrů, jež zaplnily celý prostor, v němž se tito brněnští studenti pohybovali, je uschován někde mimo ubytovnu, někde, kde se inkové večer tajně schází. Nikdo nevěděl kde, a tak to chtěli vytáhnout z Huga. Zjistili totiž, že Hugo mluví ze spaní. Hugo byl jejich spolužák a vlastně se nejmenoval Hugo, ale Petr. Jak už to ve škole, a nejen ve škole chodí, někdo mu přišil jméno Hugo a už mu to zůstalo. Hugo měl zajímavý profil hlavy. Čelo, nos a brada měly naprosto stejný sklon. Lze si představit kapku vody, jak stéká po nezvykle šikmém čele zakončeném převisem, ze kterého ukápne na stejně šikmý nos, z jehož špičky dopadne na dolík pod ústy a dokončí svoji dráhu po rovněž stejně šikmé bradě. Nádherná kaskáda! Brada byla navíc výrazně špičatá. Hugova postava byla samá ruka a samá noha a pohybovala se klátivou, nemotornou chůzí.

Takže Hugo mluvil ze spaní. A nejen mluvil, to by nebylo tak neobvyklé, on přímo konverzoval. Mohli jste se zeptat a on odpověděl.

Kluci chtěli, aby jim Hugo řekl, kde mají inkové ukrytého bůžka. Byl to jen hec, protože věděli, že Hugo o tom nemůže mít ani páru. O to víc je překvapilo, když Hugo začal pomalu mluvit. Říkal, že je to daleko a že je tam tma. Zbystřili – souhlasí, bude to asi někde v lese. „Kde je to, mluv Hugo!“

„Hluboko, hodně hluboko,“ odpovídal Hugo.

„Nějaká jeskyně nebo studna,“ zašeptal Dan a oči mu svítily vzrušením. „Hugo, kde je to hluboké místo?“ dychtivě vyzvídal.

„No přece v prdeli, volové,“ řval smíchy Hugo.

Tak se nic nedozvěděli a Radim s Danem se jali pátrat na vlastní pěst. Sledovali inky až na okraj lesa, kde stál betonový bunkr, zřejmě z druhé světové války.

Z malých okýnek bunkru zamrkaly kužely baterek a po chvíli se uvnitř rozptýlilo sporé světlo svíčky. Zahlédli Pavla, jak přináší sošku. Vzápětí se stali pasivními účastníky něčeho, co by se dalo nazvat pracovním seminářem mladých společenských osvícenců. Kluci mluvili o tom, jak nezadržitelně a čím dál více zaznívá volání po společenských změnách, po svobodě a demokracii. Vzpomněli na ,petřínské události‘ z května loňského roku, kdy několikatisícovou politickou demonstraci musela rozhánět veřejná bezpečnost se zelenými antony. Mluvili o krizi v československém svazu mládeže – ČSM, o tom, jak kontroverzní socialistický spisovatel Pavel Kohout veřejně kritizoval usnesení a směrnice vrcholných orgánů ČSM. Největší vážnost diskuse v bunkru patřila informaci, že v Praze se na několika fakultách připravuje v rámci ČSM vytvoření jakési skupiny, která má prosazovat občanský způsob myšlení. Ve vzrušeném hovoru padala jména spisovatelů a filosofů jako Ludvík Vaculík, Eduard Goldstücker, Ivan Sviták, Karel Kosík, Jan Procházka, Milan Kundera a další. Radim užasle zíral, ale hlavně záviděl. Toužil být také při tom.

Sázení stromků s Ivou

Radim mlátil motyčkou do suché a pružné země, aby v ní vyhloubil jamku asi patnáct centimetrů hlubokou. Iva držela v ruce sazeničku smrčku a čekala. Když byla jamka hotova vložila do ní stromeček a Radim motyčkou přihrnul hlínu. Poblíž nich stála bedýnka a v ní ještě hodně stromečků. Již čtvrtý den pokrývali Šumavu novou zelení. Kde, kdo, s kým a co bude sázet určoval lesák, který je také na jednotlivá místa rozvážel. Radimovi dnes přidělil Ivu. Ten se málem se rozklepal z představy, že má s Ivou strávit sám skoro celý den na odlehlém místě.

Iva už jen svým půvabem porušovala školní řád. Byla krásná a vůbec nebyla nafoukaná. Byla výjimečná a nikdo nevěděl v čem, protože její výjimečnost bylo tiché a tajemné kouzlo vdechnuté jejich třídě prozřetelností. Její fyzická krása nespočívala v jednotlivostech, ty jistě nebyly dokonalé, ale spíše v tom, jak byly ty jednotlivosti úžasně sladěny. Všechny její ženské oblosti byly vykresleny do ladných a vyvážených křivek. Tmavovláska s vlasy vpředu sčesanými do čela. Výrazné ploché tváře s vanilkovou pletí, pod lícními kostmi s jemným, ale zřetelným ruměncem. Obličej vždy klidný, snad až smutný. A na něm se objevil úsměv vždy tak rychle a lehce, že jste měli pocit, že ho prostě vydechla. Dlouhé a tenké rty se jen o něco málo protáhly do stran, takže nosík se ani nepohnul. Snad to byly její hnědé oči, které dotvářely kompozici toho zvláštního úsměvu.

Iva vypráví o svém dědovi

Ivin děda byl kulak. V roce 1950 za ním přišel mladý komunistický kolektivizační komisař a chtěl, aby děda se svým majetkem vstoupil do zemědělského družstva nebo do kolchozu, jak se tomu na dědině po ruském vzoru říkalo. Dlouho dědu přemlouval a když pochopil, že zbytečně, tak začal dědovi vyhrožovat. Děda ještě klidně upozornil komisaře, že jestli hned nevypadne, tak na něho vezme vidle. Řekl, že to myslí vážně, protože ,je prý pár věcí, na kterých mu záleží víc než na životě‘. Na to mu mladý komisař řekl: „Zatočili jsme s jinými, zatočíme i s vámi a toto všechno bude naše.“ Aby bylo jasno, co tím ,všechno‘ myslí, přejel dědovo hospodářství dlouhým pohledem a význam tohoto dlouhého pohledu podtrhl tím, že odcházeje majetnicky poplácal po zadku krávu, právě procházející kolem něj. To už bylo na dědu příliš. Uchopil vidle a zapíchl je komisaři do prdele. Komisař zařval jako lev a veškerá energie jeho těla, zmobilizovaná okamžikem vpichu, se zkoncentrovala do úctyhodného skoku vpřed. Tělo, prohnuté jako napružený luk, opustilo vidle a přistálo na krávě. Kráva zmatená tím, že přátelské poplácání po zadku se změnilo ve frontální útok, vyhodila zadkem a dala se na útěk. Při tomto manévru stačila ještě nakopnout komisaře, dokončujícího závěrečnou piruetu svého přistání, do míst, kde měl ještě před chvilkou zapíchnuté vidle. Ten prchal s křikem ze statku a už se nevrátil.

S dědou se potkali až v Brně u soudu. Děda skončil na jeden rok ve vězení a kráva na doživotí v zemědělském družstvu. A mladý komisař, když se mu zahojil zadek, se stal předsedou kolchozu.

Po obědě se s Ivou zase přesunuli ke své bedýnce, ukryté pod kládami. Se slunečním žárem jako by se protrhla obloha. Iva ho upozornila, že se jde za klády převléct do opalovaček. Radim si sundal tričko a šel s motykou hloubit jamku. Iva se vynořila v něčem, co se podobalo plavkám bikinkám, ale Radim by byl vsadil hlavu na to, že na koupaliště by si v tom jít netroufla. Spodek by prošel, ale vršek – to byl jen chránič bradavek. Stál a civěl na ni. Blížila se k němu se skleničkou oleje na opalování v ruce. Nemohl odtrhnout oči od jejího poprsí. Užuž byla u něho a on najednou pochopil, proč se podprsence říká šprnda. Kdyby vzadu povolil knoflíček nebo nějaký jiný krám, který to všechno drží pohromadě, tak by mohl přijít o oko. Taková obrovská síla by se uvolnila. Usuzoval podle vytlačené hmoty kolem textilu a hned ho napadla modifikace Archimedova zákona, že síla napínající šprndu je přímo úměrná váze části prsů, ze šprndy vytlačených. Z fyzikálního přemítání ho probrala Iva otázkou, zda by jí nenatřel olejem záda.

„To víš, Ivo, že jo. A rád.“ Paganinimu dal bůh ruce na housle, profesorovi Navrátilovi na chirurgické nástroje a mne bůh obdařil rukama na ženské tělo, řekl si v duchu už jen pro sebe. Lehce a něžně kroužil po Iviných zádech vyhýbaje se obratně tenkým proužkům ramínek podprsenky a dvěma háčkům, které připomínaly rozbušku.

Na plese s Dášou

Dáša byla jen o jeden rok mladší než Radim. Ten si poprvé uvědomil, že musela chodit do školy jen o jednu třídu níž než on. Před pouhými třemi lety ji musel potkávat na školních chodbách. A přesto si na ni nevzpomíná. Ale přece jen! Jedna vzpomínka se vynořila. Ve školní zahradě býval včelín, o který pečoval školník. Když v létě vytáčel med, dostaly děti, které byly v té době ve školní družině, krajíc čerstvého chleba namazaný právě vytočeným medem. Radimovi bylo deset let a honil se za míčem, když ke němu přiběhl jiný kluk a křiknul na něj, že školník dává med a že si má jít. Málem přiběhl pozdě, protože školník měl na tácku poslední krajíc. Zaplavil ho blažený pocit spokojenosti, že to stihnul a také byl vyhládlý. „Tak, a to je poslední,“ pronesl s úlevou školník a nanášel na krajíc vrstvičku medu. V tom se rozpačitě zadíval za Radimova záda. Stála tam malá pihovatá holka s vlasy střiženými do neumělého mikáda. Stála a koukala.

„Tak se s ní rozdělíš, ne? Jsi přece džentlmen, co říkáš?“

„Jo, rozdělím,“ řekl Radim a v duchu dodal – co mi zbývá?

„Tak, a já vám to vynahradím medem – dám vám ho více.“ Už na-mazaný krajíc rozkrojil a doprostřed každé půlky ještě přidal lžíci medu, který vyškrábnul ze dna hrnce.

„A rychle jíst, ať vám to nesteče,“ řekl a přisunul tácek k Radimovi. Radim podal té pihovaté půlku krajíce a rozpačitě zopakoval, že musí rychle jíst a sám se zakousl do své půlky. Nesměle poděkovala a zakousla se také. Kousali rychle, ale marná snaha. Kdo ví, co dělá řídký med na krajíci chleba, dovede si představit, jak asi vypadali. Zapatlané pusy, nosy a ruce. Jazykem honil med na tváři a na rukou a zbytek se snažil setřít kapesníkem. A ona stála a koukala na něj s pihami utopenými v medu. Až se Radim otřel, nabídl holce kapesník. Vlastně to už nebyl kapesník, ale nějaká neforemná medová věc. Když mu to vrátila, byla zapatlaná ještě více a z kapesníku se už dala ušoulat medová kulička. Pocítil něco mezi studem a spoluvinou za to, jak ona vypadá, a tak raději odběhl za kluky a medovou holku tam nechal stát.

Při té vzpomínce Radim jako by ucítil někde blízko sebe vůni medu. Upíral oči na Dášu a říkal si, že by ji chtěl mít tento večer jen pro sebe.

„Zkusíme holanďana?“ zeptala se Dáša, když začali hrát.

„Moc to neumím, zkoušel jsem si to jen tak sám doma, ale nikdy jsem to s nikým netančil.“

„Je to snadné. Z džajvových kroků vynecháš zhoupnutí v přeměně levá–pravá–levá a místo toho bude dvakrát levá. A to stejné na druhou stranu,“ vysvětlovala Dáša.

Držel Dášu za obě ruce a odklepával nohama základní kroky. Upřeně sledoval její nohy.

„Počítej si do šesti,“ křičela na něho a sama nahlas odpočítávala: „Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest,“ a znovu a znovu.

Písnička skončila. Pauza na vydechnutí a na pár slov.

„Je to dobrý, že?“ řekla s úsměvem. „V Brně to teď frčí víc než džajv. Jen se neboj pořádně šlapat. A kyčle zůstávají úplně tvrdé, jedou jen kolena.“

Z plesu Radim doprovázel Dášu domů. Povídali si a zastavili se až u dveří jejich domu.

Polknul a vyslovil otázku, která se mu převalila přes jazyk ten večer už několikrát: „Kam si tenkrát odběhla tak zapatlaná?“

„Nechals mě tam stát a odběhls za klukama. Jak mám vědět, kdy odběhneš zase?“

„Dášo, tobě ještě trochu toho medu zůstalo na tvářích. A také na rtech. Byl to ten nejlepší med, jaký jsem v životě jedl.“

S nelíčeným překvapením mu hleděla do obličeje a pak přikývla.

„Hm, byl dobrý.“ Kabelku měla přes rameno a studenou kouličku svých dlaní opírala o jeho hruď.

„Rád bych ho znovu ochutnal.“

„Myslím, že máš smůlu. Vzpomínám si, že už nezbyl.“

„Ale zbyl. Malá, mikroskopická vrstvička na tvé tváři. Cítím, jak voní.“ Zabalil kouličku na konci jejích rukou do svých dlaní a přitiskl ji na svoji hruď. „Hele, včelka – bzzz,“ vyloudil na rtech zvuk včely nalétávající na její tvář. Byla z toho lehká pusa a za ní hned druhá a třetí. Smála se a odkláněla hlavu na stranu.

„To není včelka, ale čmelák a navíc nějak mutuje.“

„To proto, že je mu zima.“ Rozbalil kouličku, rozdělil její dlaně do svých, spustil je dolů podél jejich těl a pomalu zasunul do kapes svého kabátu. Jejich hlavy hrály roztomilou hru. Jak se jeho pusinky trousily po její tváři směrem ke rtům, tak její rty uhýbaly náklonem hlavy na stranu, pak rychlým otočením v záklonu se přesunuly na opačnou stranu a on měl k líbání druhou tvář. Protože tento úhybný manévr opakovala, bylo pro něj hračkou si ho rozfázovat a každou fázi si zapamatovat. Po-slední úhyb, který jí dovolil měl přesně vypočítaný a s matematickou jistotou nasměroval své rty na místo, kde v tu chvíli očekával rty její. Jejich ústa se setkala s neuvěřitelnou přesností. Stačil okamžik a on udělal ně-co, čím své rty doslova zapíchl do jejích. Bez tréninku, bez učení a bez pokusů. Měl zřejmě talent. Složitou trajektorii, kterou v několika následujících vteřinách opisovala její hlava, kopíroval s takovým přehledem, že Dáša tento boj vzdala. K pochopení její pozice je však třeba doplnit, že Radimovy ruce už chvíli ovíjely její postavičku jako chapadla chobotnice. Nedal jí šanci a svoji si nenechal vzít. Cítil nádherné teplo. Bouchaly sopky a na jejich vrcholcích tančily plameny šarlatový menuet. Nastal klid a Radim vychutnával svůj první a opravdický polibek.

Po ulehnutí Radim dlouho nemohl usnout. Dáša v ten večer vstoupila nenápadně do jeho myšlenek a zůstala v nich i v noci. Ale úplně jinak. Byla mnohem blíže, tak blízko, jak jen to v jeho představách šlo. Když se konečně dostavil spánek, ukázalo se, že sny jdou i za hranice představivosti. Přihodilo se mu to, co se ve snech stává dospívajícím klukům. Pro-snil se k nejdůvěrnějším dotekům Dášina těla, tisíce jeho polibků vy-kreslily její siluetu a to vše provázela nejněžnější slova z jejich úst. Když se probudil, tak se cítil šťastný. Jeho štěstí nezmenšila ani bezvýznamná a malicherná starost, kam schovat a jak posléze tajně vyprat své pyžamové kalhoty, které nesly úžasné svědectví nádherného snu. Byl poprvé v životě skutečně zamilován.