Úryvek z románu
Úryvek první
Stejný čas (1946), Československo,
Příměstí u Brna. V kolébce spal čerstvě na-rozený chlapec. Narodil se rok
poté, co na Evropu přestaly dopadat bomby. Hollywood oslnil Ameriku filmem Gilda s Fredem Astairem a Ritou
Hayworthovou v hlavních rolích. Mocnosti si rozdělily Evropu,
v Československu se organizovali k převzetí moci komunisté a
v městečku Příměstí, právě v den narození chlapce, někdo zapálil
stodolu. Dost nejistá doba na to, aby se člověk obešel bez pár dobrých
příslibů, daných osudem do vínku. Tak se stalo, že se u kolébky novorozence
sešly tři sudičky. Byly krásné a dvě z nich velmi mladé, protože mladé a
krásné mělo být všechno v životě tohoto hošíka. Jmenovaly se Adélka a
Anežka. „Tak kde jste, holky,“ hubovala je ta nejstarší. „Poslala jsem vás na
zkušenou, abyste se trochu rozkoukaly a vy málem přijdete ke svému prvnímu
případu pozdě! Tak do toho!“ První z nich – byla to Adélka, řekla: „Já jsem láska. Dávám ti do vínku veselí a
smích, pomocí kterých budeš zažíhat plaménky lásky, jak lampář plynové lampy
v ulicích velkoměst. Budu ti pořád nablízku.“
Anežka řekla jen: „Já jsem blues. Dávám ti do vínku stav duše,
kdy dokážeš vnímat chlad jako teplo, hořkost jako blaženost a bolest jako
úlevu. Budu tě provázet celý život.“
Ta třetí, která byla zřejmě jejich
šéfka a jmenovala se Berta, si uvědomila, jaký úděl by čekal člověka, který by
měl být rozmařilým poslem lásky a přitom měl v duši blues. V dobré snaze
zmírnit tuto schizofrenní kombinaci řekla: „Vše,
co budeš dělat, bude jen na hranici prů-měrnosti“.
A tím to dorazila. Ty sudičky holt
nebyly domluveny. Ta druhá si neuvědomila zoufalý protiklad se sudbou svou a té
prvé. A ta třetí nevěděla, že člověk, který, ať jeho srdce přetéká láskou nebo
je má stažené kocovinou z předávkování blues, nechce znát meze. Ale kdo
nedělá chyby? A z těch chyb se radoval někdo čtvrtý. Malý a černý
chlupatý, říkejme mu třeba Lukáš, který tento obřad skrytě pozoroval
z úkrytu. Když se řekne, že jeho hlavním krédem je ,perte se a žerte se‘,
tak každý už ví, kdo to byl.
Nutno říct, že začátek byl báječný. Sudičky mohly být spokojeny. Ale i ten
čertík nezahálel. První milostné zkušenosti přišly mimořádně brzy. Všechno to
bylo zvláštní, zahalené do tajemného závoje poezie. Jak šla léta, začaly se o
své právo v této ještě nezralé lidské kompozici hlásit váhy. Začal být
rozvážný a přemýšlivý. Ale ne méně toužící po lásce. Paradoxně, oč dříve
přišla, o to déle zůstávala tato touha nenaplněna. Léčivý balzám ochotně
podávalo všudypřítomné blues. Dráždivé blues, které na svých křídlech snů
přivádělo defilé andělů.
Úryvek druhý
Každý den má své datum, otisknuté na
novinách, které přinášejí zprávy nejdůležitější pro lidi žijící ve
velkoměstech, městech, ale i v městečkách, jako bylo Příměstí. V ten
den v roce 1953 bylo pro obyvatele Příměstí nejdůležitější zprávou
ujištění, že úspěšně budují socializmus a že se nenechají při jeho budování
zastrašit imperialisty, kteří halasně rachotí zbraněmi a zuřivě cvakají
kovovými zuby v krvelačných tlamách, protože se už nemohou dívat na to,
jak se tady daří plnit pětiletka, zatímco jim se nedaří vůbec nic.
Šestiletý kluk jako Radim takovéto
věci nechápal. Stejně tak nerozuměl tomu, když pan Bajer se zjevným rozrušením
spiklenecky říkal jeho otci: „Karle, tentokrát je to jasné, bude to
v březnu.“ Nebo jindy zase: „Bude to v polovině října, vše prý je
připraveno.“ Až po létech Radimovi došlo, že pan Bajer mluvil o politickém převratu, ve který vkládal své naděje a který mu
tak přesvědčivě slibovali v rádiu z Londýna. Radimův otec nedlouho
předtím odevzdal státu svoji železářskou živnost a zapojil se do budování
socializmu jako dělník v místní karosárně. Samozřejmě dobrovolně.
Pan Bajer přispěl dělnické třídě
fabrikou na nábytek. K dobrovolnému darování šanci nedostal, protože
všechny fabriky byly znárodněny.
Úryvek třetí
První, kterou viděl nahou, se
jmenovala Božena. Bylo to v létě, na venkově u babičky. Hráli si na
doktory v kadibudce nad hnojníkem.
Božena se pro hru na doktory nadchla
okamžitě. Co malý Radim nemohl vědět, bylo, že potrhlý kohout, který většinu
dne trávil na hnojišti, se choval divně, kdykoliv byl někdo v kadibudce.
Pobíhal kolem dveří kadibudky, naparoval se a křičel úplně jinak než normálně.
Tak se stalo, že kohout je svým křikem prozradil, právě když Radim byl skloněn
nad roztaženýma nohama malé Boženy sedící na latríně a se zaujetím prstíkem
zkoumal, jak je to místo pod bříškem proříznuto. Byl tím tak zaujat, že
nezpozoroval zatmění způsobené bábinou hlavou, která vyplnila a téměř utěsnila
malý otvor, kterým do kadibudky přicházelo světlo a čerstvý vzduch. Výjevem,
který se jí naskytl, zůstala přimražena i bába. Několikrát zaječela jé, jé, jé,
a to už Radim vyrazil ven. Náskok v běhu získal tím, že jeho bába, ve snaze
rychle vytáhnout hlavu z těsného otvoru, střídavě narážela bradou, hlavou
a ušima o drsnou omítku otvoru. Hlava jí v díře kmitala jako kulička elektromagnetického zvonku. Tak byla,
chudera, rozčilená. Na druhé straně vztek, který odřeniny její hlavy vyvolaly,
v ní snad zažehnul raketový pohon. Popadla karabáč a vystartovala. Na
konci zahrady už Radim cítil její dech na krku.
„Potvoro, stůj! Hajzle malej, já tě
přerazím! Roztrhnu tě jako hada!“ křičela, jindy tak mírná a klidná babička, na
nestoudného vnuka.
Za brankou Radim v trysku
nakopnul husu, která mu vběhla do cesty. Husa je líné zvíře, ale nakopnutá
husa dokáže být zatraceně rychlá a dokáže udělat děsný rámus. Jejím střemhlavým
výskokem a křikem vyděšená koza, uvázaná provazem ke stromu, bez přemýšlení
vyrazila. Napnula provaz, přes který se překulila bába, a k zemi s sebou strhla i
kozu, která si myslela, že už nadešla chvíle její porážky a šíleně mečela. Lidé
se zastavovali a sledovali, jak bába mrštně z kotoulu přechází do sprintu
a za silnicí už zase dohání svého vnuka. Radim volil místo, které důvěrně znal.
Kovárnu, kde často pozoroval kováře při práci. Proletěl kovárnou ven do polí a
kovář, zaujatý usazováním podkovy na kopyto dosud klidně stojícího koně, by si
snad ani ničeho nevšiml, kdyby s křikem do kovárny nevletěla bába. Kůň se
lekl a v tu ránu měl kovář horkou podkovu v klíně. Kůň bábu zastavil.
Toho už se jí srazit nepodařilo.
Radim tento závod vyhrál, ale
výprasku neušel. Neodnesl to sám. Své dostala i Božena. Postižena byla i husa,
která musela jít na pekáč, protože z utrženého šoku přestala žrát,
podříznuta byla i koza, která měla poraněnou nohu, a újmu utrpěl i kovář, který
měl propálenou kovářskou zástěru a část podkovy otisknutou jako cejch těsně pod
břichem.
Potupnou honičkou přes celou dědinu,
s následným výpraskem a eskortou z vesničky domů do Příměstí, babička
Radimovi zhnusila doktorskou profesi na dlouhá léta. Poučením mu však bylo, že
musí být v podobných hrách s kamarádkami rafinovanější a obezřetnější.
Hráli si dál a všechno se jim zdálo
nové a krásné. K Radimovým dětským spoluhráčům patřily i dcerušky
spřátelených rodin. Nejvíce si hrával s Vlastou Bajerovou a také
s její kamarádkou Tončou. Bajerovi byli Pavelkovi přátelé. Tento přátelský
vztah vznikl už před Únorem 1948 v tzv. třídní společnosti. Pavelkovi a
Bajerovi byli v jedné třídě, a tak spolu kamarádili. Radim s Vlastou
a s Tončou si v létě hrávali jen tak, v trenýrkách. Jeho kamarádky
měly jiné trenýrky než on a on už věděl, že to, co ukrývají, je jiné než to, co
nosí v trenýrkách on.
Anatomické znalosti o genitáliích
svých vrstevnic získával současně s tím, jak se učil číst a psát. Dobře se
učil, hodně sportoval a také chodil do různých kroužků. A zamilovával se. Bylo
mu sedm, osm a pak také deset let a kolem něho vlály nažehlené šatičky,
červené, modré a také plisované sukénky a šustily naškrobené, mýdlem vonící
halenky. Rozjevené tvářičky dívek, způsobně sedících ve školních lavicích, ale
také divoce létajících po školních chodbách vůbec nic nechápaly. Byl jim fuk.
On i jeho sny. Nikdy nesebral odvahu, aby dal svoji náklonnost některé své
dětské favoritce najevo. Nevěděl, jak na to. Všechny jeho dětské city musely
zůstat uzavřeny v jeho nitru. Z jeho srdíčka se tlačily do vědomí,
kde se jejich silou vrásčila pohoří, kde vytryskávaly malé praménky budoucích
řek a kde se zažíhaly ohýnky budoucích sopek.
Marcela
Na spolužačkách se začaly projevovat
změny, které ještě více dráždily Radimovu zvědavost. Už dávno si nehrály jen
v trenýrkách, ale nosily trička, na kterých se tlačily na svět dva malé
pahorky. Také v jejich chování nastala změna. Dokázaly být i dost
protivné.
V té době si Radim uvědomoval,
že mu unikají z jeho světa. Nedokázal si představit, že by z jeho
každodenního života zmizela Marcela. Blondýnka, o které kdosi později řekl, že
má odvážný pohled, ale plachý úsměv. Snad proto, že měla velké hnědé oči a malé
rty. Výrazně zaoblený tvar dávaly jejímu obličeji naducané tváře, jaké mají
dobře živení kojenci. Z raného věku jí zůstaly i kulaté rty, které
se s úsměvem zúžily, odkryly krásné zuby a do tváří vtiskly drobné
důlečky. A každý, kdo ten úsměv viděl poprvé, si řekl: „Hele, přerostlé dítě!“.
Znali se s Radimem od první třídy. Od prvního školního dne. Když se
tenkrát malý a vystrašený Radim rozkoukával v uličce mezi lavicemi,
odněkud k němu přiletěla facka a on se rozplakal. Nějaký agresivnější
spolužák prostě cítil potřebu ukázat Radimovi, že škola nebude žádná selanka.
V ten moment stála před ním světlovlasá holčička, která nejdříve malému
agresorovi facku oplatila a pak plačícího Radima utěšovala. Holčička! No, byla
docela udělaná. Ruce jako válečky a tělo jako dobře rostlý kmínek. Buclaté
tvářičky budily respekt. Tolikrát od té doby snil o tom, že jí řekne
,holčičko’. ,Moje holčičko‘. Byla jeho princeznou, první tajnou dětskou láskou.
Marcela však toho tichého, nevýrazného chlapce dlouho nebrala na vědomí. Až po
tu událost kdy hlouček dívek pomlouval komediantskou dívku z cirkusu.
„Není to pravda,“ řekl Radim dost
nahlas, aby to skupinka dívek slyšela. Otočily se k němu. Kde vzal tu
drzost vměšovat se do jejich výsostného rozhovoru? Seděl v lavici a klidně
koukal.
„Počkejte holky,“ zastavila Marcela
dívky, které se už chtěly do Radima pustit. „Co není pravda?“
„Jsou to lidi jako my. Jejich práce
vyžaduje, aby cestovali. A v maringotkách mají možná větší pořádek než
mnohá z vás ve svém pokoji.“
„Buď tak laskav a srovnávej
komediantskou maringotku se svým pokojem a ne s mým,“ zvyšovala hlas
pohoršená Marcela.
„Nebyl jsem v tvém pokoji, ale
troufnu si pořádek v maringotce srovnávat s pořádkem v tvém
pokoji,“ překřikoval Radim Marcelu a vstal ze židle.
Marcela ho chvíli pozorovala upřeným
pohledem a šla k jeho lavici. Založila si ruce na břichu a řekla:
„Mají tam bordel. Každý to říká.“
„Mají tam pořádek. Vím to. A kdo
říká něco jiného, je hlupák.“ Říkal to pomalu, ale s odhodláním, které
Marcelu překvapilo. Stál proti ní jako malý bojovný kohout před dobře vyrostlou
slepicí.
„Jak to víš? Jak víš, že tam mají
pořádek?“
„Já jsem tam totiž byl, holčičko!“
Řekl ,holčičko‘ a dal na to slovo důraz, aby podtrhl pravdivost svého tvrzení.
Netušil, jak ji tím slovíčkem nazvedne.
Marcela na chvilku ztuhla a pak
s blesky v očích slabikovala: „Ne-ří-kej mi holčičko!“
„Mně se to líbí a když budu chtít,
tak ti budu říkat holčičko.“
Marcela se otočila na obrtlíku a
odešla na chodbu.
Ten den už spolu nemluvili. Bylo to
poprvé, kdy jí řekl ,holčičko‘. Druhý den Marcela přišla k Radimovi jako
by se nic nestalo a ptala se ho, jestli opravdu byl v té maringotce. „Ano,
byl,“ potvrdil Radim. A Marcela se omluvila. Řekla jen: „Promiň, to jsem
nevěděla.“ Otočila se a šla.
„Nic se nestalo,“ odpověděl Radim a
potichu dodal: „Holčičko.“
Dělala, že to neslyšela.
Pavlína
Pavlína vyrůstala v úplně jiném
prostředí než Marcela. Tělo vyběhané po polních a lesních cestách hýřilo
neposedností. Na osmahlé tváři se rozprostíral nejčastěji tajemný úsměv, který
ale spíše maskoval neklid a dravost,
provázející její ctižádost. Bylo snadné rozpoznat chvíle, kdy se Pavlína
zapomněla kontrolovat a ve svém chování ukázala projevy vlastní spíše dost
oraženým klukům, než jemné dívce. Za každý takový úlet se Pavlína zjevně
styděla a v duchu se zapřísahala, že už si musí dát větší pozor. Malou
venkovanku však zrazovaly její oči. Dva tmavohnědé kanony nad neproniknutelným
úsměvem podmaňovaly i učitele. V tom pohledu byla síla lesů, žlebů,
strání a polí, ve kterých vyrostla. Tam také zvala Marcelu, kterou okouzlovala
hejna husí na dvorcích, stejně jako skupinky srnek pasoucích se na palouku. Ty
pozorovaly spolu z úkrytů, které Pavlína objevovala v letech, kdy
Marcela dřela hru na piano. Marcela s obdivem naslouchala, jak její snědá
kamarádka vyjmenovává stromy podle listů, jak vysvětluje poselství kukačky a
křik straky. Přesto to ale byla Pavlína, která z tohoto přátelství těžila
více. Svůj vrozený intelekt cíleně doplňovala vlastnostmi a chováním, které
byly bohatstvím její světlovlasé kamarádky. Všechny ostatní Marceliny kamarádky
brzy tuto novou dívku přijaly mezi sebe.
Pavlína si brzy získala přízeň
jejich třídního učitele Arnošta Fikuse, a to je co říct! Fikus totiž neměl
dívky rád. Snad to bylo tím, že učil fyziku a ta většinou dívkám moc nešla. Byl
to ten typ učitele, pro kterého se profese stala posedlostí. Malý, plešatý
padesátník, sledující třídu přes silné brýle, měl přezdívku ,Elektron’. Dřímal
v něm obrovský elektrický náboj, který se uvolnil, když někdo ve vyučování
vyrušoval. Fikus se pak stal téměř nepříčetným. Jeho posedlost se projevila
nejzřetelněji při fyzikálních pokusech.
Obzvláště zazářil, když jím vybraní
asistenti přinesli do třídy z fyzikálního kabinetu různá zařízení na
výrobu statické elektřiny. Ebonitovou tyč třel liščím ocasem s takovou
vehemencí, že elektrická jiskra přeskočila dříve, než ji Fikus chtěl třídě
předvést. Silné brýle a zápal boje způsobily, že konec tyče se dostal do
blízkosti jazyka trčícího bojovně z Fikusových úst. Jazyk si stáhl jiskru
jako hromosvod a třída měla demonstraci nejen vzniku statické elektřiny, ale
také hromosvodu a následně malé ukázky tance svatého Víta. Ve Fikusovi náboj
probudil nevídanou aktivitu.
Při následujícím pokusu točil zuřivě
kolem nějakého přístroje na výrobu statické elektřiny. Žáci stáli v kruhu,
drželi se za ruce a čekali až do nich Fikus pustí proud.
„Já uzavřu kruh na jedné straně, kdo
půjde na druhý konec?“ křičel od přístroje Fikus. Přihlásila se Pavlína. „Výborně,
jsi statečná, Kozlová,“ kvitoval Fikus. Přístroj měl dvě elektrody, na kterých
čekala jiskra vykřesaná Fikusovým šíleným otáčením kola. Byl to opravdu
jedinečný pohled. Malý obtloustlý skřet visící na klice rotujícího kola,
skákající přitom v rytmu otáček a vykřikující opakovaně jednu větu: „Naši
sílu proměníme ve výrobu elektronů a jejich silou předstihneme Ameriku.“ Pak
uchopil nejbližší ruku, křiknul na Pavlínu a sevřel do dlaně jednu elektrodu.
Pavlína uchopila druhou. Všichni se povznesli. Některým se naježily chlupy na
kůži, někteří se v duchu modlili, jiní nevěděli vůbec nic. Octli se
v zajetí elektrických polí. Ozvali se i ojedinělé výkřiky. Elektrony
slavily svůj triumf, dlaně byly křečovitě sevřeny a nemohly se uvolnit. Fikus
nadskakoval nadšením. Zlomky vteřin se zdály věčností. Pak se tok elektronů
zastavil. Pavlína Kozlová omdlela.
Gramofon
Jedna z věcí, které Pavlína u
Staňků milovala nejvíce, byl gramofon. Lesknoucí se skříňka z ořechového
dřeva se zaoblenými dvířky, které se otevíraly shora a zasouvaly se někam dolů
pod desku, na které zářil černý talíř. Z tohoto prostoru se linula vonná směs elektrických kablíků a
bakelitu. Pod gramofonem byla nízká skříňka s deskami. A že jich bylo!
Našli jste tam všechny nejlepší písničky Rudolfa Cortéze, Richarda Adama,
Milana Chladila, Sluneční ostrov Jarmily Veselé, Dva modré balonky a mnoho
dalších. A Pavlína klečela na silném koberci s pestrými vzory na temně
červeném podkladu, lokty měla položeny na čalouněné stoličce, hlavu opřenou o ruce
a sledovala otáčející se lesklý černý disk odrážející světlo lampičky, která
výřezem ve svém kloboučku propouštěla světlo jen tam, kam byl natočen. Přenoska
se pravidelně pohupovala na desce jako by plavala a žluté světlo se tříštilo o
tisíce černých drážek, ukrývajících tu skvostnou muziku. A Pavlíně se zdálo, že
to ona je unášena nějakou houpavou vlnou do úplně jiného, vzdáleného světa.
Deska dohrála a Pavlína odtrhla oči
od gramofonu. Zvedla se a znovu položila bakelitové raménko s jehlou na
desku. Přiběhla k Marcele a zažadonila: „Marcelo, pojď se mnou tancovat,
prosím, prosím.“ Nebylo to poprvé, co spolu tančily. Marcela, i když dělala
naoko drahoty, s Pavlínou tančila ráda, protože při tanci Pavlína
blábolila krásné nesmysly o tom, že brzo se dostanou do světa dospělých, že za
rok je čekají skutečné taneční, o klucích ve slavnostních oblecích a bílých
rukavičkách, kteří budou úplně jiní, než jejich kluci ze školy. Budou zdvořilí
a galantní a budou je oslovovat slečno. Je až neuvěřitelné, jak bylo to Pavlínino
brebentění nakažlivé. Po chvíli poslouchání ty představy pronikaly i do
Marceliny hlavy a ona také měla pocit, že ji při tanci drží hezký mladík a
vypráví ji, jak krásné je s ní tančit a jak jí sluší šaty a účes a vůbec,
jak je půvabná, že si ji dokáže představit jako princeznu na královském plese,
jaké bývají v pohádkách nebo na nějaké slavnostní premiéře ve velkém
divadle nebo na recepci mezi velvyslanci cizích zemí, kde jsou samozřejmě i
Indové s červenými turbany a Arabští šejkové, kteří se ukáží jako falešní
a chtějí ji unést do svých harémů. On se však s nimi pustí do bitky a
uchrání ji, aby s ní mohl tančit dále. A pak si Marcela uvědomila, že to
všechno se k ní neslo od zasněné Pavlíny, která je tou éterickou
tanečnicí, zatímco ona, Marcela, je na tanec docela tvrdá. Pavlína říkala, že
v Brně bude všechno jiné a navrhovala, že by měly spolu pod nějakou
záminkou zajet do Brna a provést průzkum. Marcela nechápala, jaký průzkum měla
Pavlína na mysli, a ta vysvětlovala:
„Musíme zjistit, co se v Brně
nosí, kde tam jsou kina, kam půjdeme na kávu, co tam kolik stojí, jak jezdí
tramvaje a vůbec, jak se tam lidi chovají.“
„Ale to všechno poznáme, až tam
začneme chodit do školy,“ namítala Marcela.
„Kdepak,“ Pavlína měla úplně jinou
představu. „Do Brna na střední školu chci vstoupit připravená a ne vypadat jako
venkovský balík!“
„Pavli, měly bychom se naučit
líbat,“ řekla jednou Marcela své kamarádce. „Děsím se představy, že mě někdo
pozve na rande, bude mě chtít políbit, a já to nebudu umět.“
„Já si to doma zkouším na zrcadle,“
řekla Pavlína, ale jestli chceš, můžeme to zkusit spolu.
Přiblížily tváře k sobě, lehce
se dotkly rty a polekaně se odtrhly.
„Pavli, ty máš krásné pysky, jako
stvořené na líbání. Já mám proti tobě úplně tenké rty.“
„Blázínku, tobě stačí se jen trochu
pousmát a už jsou ti vidět všechny zuby. To je na tobě krásné.“
„Myslíš?“ usmála se Marcela. „Tak já
víc našpulím pusu, abychom se pořádně přisály. Tak to dělají ve filmech.“
Přilepily na sebe rty, jako by se
přetlačovaly. Pak se odtrhly a Pavlína vypískla smíchem. „Kdyby nás tak někdo
viděl!“ Smála se jako pominutá a hned svým smíchem nakazila i Marcelu.
Užívaly si v těch dnech spolu
spoustu legrace. Večer, když Marcela usínala, viděla před sebou rozmazanou tvář
mladíka s bílými rukavicemi, zástup noblesních hostů v opeře nebo na
parníku a pak jasnou tvář Pavlíny pulzující v rytmu hudby a očima
zahleděnýma do jiného, dalekého světa. Ten svět byl pro Marcelu tajemný. Znala
ho jen Pavlína.
Ztráta Pavlíny
Rok 1960 znamenal ukončení Radimových
dětských her. Končil osmou třídu a měl namířeno na střední školu. Radim, jako
premiant třídy, věřil, že se na střední školu dostane. Strana a vláda však
rozhodly jinak. Bylo mu doporučeno pokračovat devátou třídou na základní
škole. Nechápal to a chtěl tomu přijít na kloub. Za pomoci kamaráda ze třídy
vylákal ředitele školy z ředitelny a rychle nahlédnul do jeho kartotéky,
kde byly karty všech žáků podle abecedy. Stačila mu chvíle na nalezení jeho
karty a přečtení věty, která byla podtržena červenou tužkou: Otec národní
socialista, provozoval živnost – nedoporučuje se přijetí na střední školu. Znal
dobře tu červenou tužku. Byla vlastně červená jen z jedné poloviny. Druhá
polovina byla modrá. Bylo to velmi praktické. Jedna tužka ořezaná z obou
stran posloužila za dvě. Soudruh ředitel však používal jen tu jednu polovinu.
Když jeho ořezávátko narazilo na modrou barvu, tak tužku asi hodil do koše.
Radim byl malým nepřítelem dělnické třídy. Na takové stačila jen jedna červená
tužka. Na velké nepřátele dělnické třídy se po-užívalo černé auto. Tím odvezli
pana Bajera po jedné z neohlášených prohlídek jejich domu.
Radima zasáhlo, že mu soudruzi svým
rozhodnutím vzali Pavlínu Kozlovu. Ta se na střední školu dostala, protože měla
lepší původ. Patřila těch pár roků k jeho životu. Poslední roky
předstírali, že si jsou vzájemně úplně fuk. Pak ale přišel ten školní výlet.
Poslední školní výlet. Rok 1960, Velká Fatra. Dívčí pokoj, zlověstné kroky na
chodbě, teplo Pavlíniny peřiny. Ale hlavně děsivý strach. Bylo to pryč. Teď se
dlouho rozhlížel po nově uspořádané třídě, než si zvykl, že Pavlína tam prostě
není.
Radimovi vzali Pavlínu a on za to tu
dobu nenáviděl. Usnadňovala mu to jen přítomnost Marcely, kterou postihl stejný
osud jako jeho – devátá třída. Ale nebyla to jen doba červených tužek a
černých aut. Byla to doba nádherné džezové muziky, kterou hráli
s kamarádem Vaškem ve školní kapele, kterou spolu založili. Radim se
naučil hrát na klarinet, aby se pokoušel napodobovat umění Mistra Acker Bilka a
také rozpohybovat Pochod svatých, podle vzoru Luise Armstronga. Byla to také
doba tranzistoráků – jak nazývali malá přenosná rádia. Byl to úžasný šlágr!
Prohazovat se s hrajícím kufříkem v ruce, to bylo největší
frajerství. Neodmyslitelně k tomu patřila švédská košile a manšestrové
kalhoty s co nejužšími nohavicemi a s co největším počtem zipů.
S uchem na tranzistoráku Radim
ladil Radio Luxemburg, odkud přicházely rokenroly Elvise Presleyho. K Radiu Luxemburg přibylo časem i televizní vysílání ORF z Vídně.
Kovbojové, kteří zachraňovali krásné dívky ze spárů únosců, zamilované příběhy
a písničky, jejichž textům Radim nerozuměl, ale jistojistě věděl, že se
v nich zpívá o lásce.
The Platters zpívali Only you, Elvis
se vyznával z lásky v Love me tender a Radimův ranec snů praskal ve švech.
Jeho přetlakovým ventilem byl sport. Sny byly obrovskou energií, kterou
vypouštěl v tělocvičně. Cosi mu napovídalo, že ke splnění svých snů bude
potřebovat kvalitní tělo. Jeho vášní se stala gymnastika. Dřel své tělo na
hrazdě, na bradlech a na kruhách. Ve cvičení nacházel konkrétní cíle a hranice
svých možností. Každý cíl ho dráždil, dokud ho nedosáhl. Každá hranice ho
trápila, dokud ji nepokořil.
O rok později
Plynul den za dnem, týden za týdnem,
uplynul rok a soudruhu řediteli asi došly červené tužky. Radimovi přišlo
oznámení, že byl přijat na gymnázium.
Budova základní školy stála na
hlavní ulici Příměstí. Na této ulici byly i všechny důležité obchody. Drogerie,
potraviny, zelenina, kde vám v letní dny paní Fišerová ochotně ukrojila
pořádný půlměsíc červeného melounu, byl tam i Pavelkův dům, kde měl Radimův
otec kdysi svůj obchod. Ulicí procházela silnice, která vedla z Brna jako
hlavní tepna na severozápad. Byla to stará císařská silnice, vybudovaná
z kamenných kostek pro formany, kteří s koňskými povozy zajišťovali
dopravu před příchodem železnice. Teď po silnici sporadicky projížděla podivná
směs automobilů, převážně předválečných, které obyvatelé míjeli bez povšimnutí,
ale také stále více aut nových, jako byla Škoda Spartak a novější Octavia,
východoněmecký Wartburg nebo ruský Moskvič. Za těmito značkami vozů se leckdo
ohlédnul. Když se tu a tam na silnici objevil západní automobil, třeba Simka,
Fiat nebo Hillman, tak se znalci a fandové aut dokonce zastavovali. Největší
pozornost však upoutávala Tatra 603, byť byla určena jen pro komunistické
zadky.
Ozdobou volných prostorů kolem
silnice byly lípy, které městečku poskytovaly kyslík, vůni a stín a také pomník
rudoarmějce, který městečku neposkytoval vůbec nic. Přímo proti škole stála
historicky cenná radnice. Její stěny byly vlhké a vnitřní prostory zatuchlé.
Představitelé Národního výboru byli nedávno přestěhováni z radnice do nově
rekonstruované budovy, protože bylo politicky neúnosné, aby zástupci lidové
moci byli cítit zatuchlinou.
Rytmus městečka byl pravidelný jako
tep srdce psa, líně se vyhřívajícího na zápraží. I sebemenší událost působila
jako kapička adrenalinu a nervové nitky vinoucí se hlavní ulicí od nádraží
nahoru ke kapličce, do bočních ulic a uliček, z náměstí do židovské,
prostě celá pavučina Příměstí zaznamenala každý vzruch, jako nervová síť živého
organismu. Takovým vzruchem byla jednoho červnového rána neobvyklá chůze
školáků, malých i velkých, po chodnících směřujících ke škole.
Toho rána znělo jinak klapání
dětských střevíců, drmolení bezstarostných vět a šustění naškrobených košil a
halenek. Stinné lípy nad hlavami zazněly letem včel a ulice se zbarvily mládím
spěchajícím vstříc létu. Některé děti šly s kyticemi, jiné jen
s úsměvem. Většina z nich měla slyšet skřípot otevírání školních vrat opět
za dva měsíce a pro jiné se dnes tato vrata otevírala naposled. K těm
druhým patřil i Radim. Ovanul ho chlad temné školní chodby a naposledy šlapal
schody, jejichž hrany dávno odřely podrážky dětských bot. Všechno, co
následovalo, bylo nečekaně rychlé. Rychlé a uspěchané bylo i loučení mezi
lavicemi. Každý jako by to chtěl mít už za sebou, tak se hrnul ten dětský dav
po schodech dolů a Radim si v tom davu připadal zcela sám. Znovu vrzla
vrata a Radima pohladilo po duši slunce a důvěrně známá letní vůně. Vůně
lipového květu, která nikde nemůže být právě taková jako tady. Byl už asi sto
metrů od školy, když mu blýsklo hlavou, že škola už pro něj zůstane jen odeslanou
pohlednicí. Otočil se a utíkal zpátky. Udýchán z běhu po schodech,
otevíral dveře třídy, aby ještě naposledy pohladil svoji školní lavici a ve
vzpomínkách nakoukl do včerejška, do loňského roku a také možná až do první
třídy. Chtěl ještě jednou vidět náměstí tak, jak je vidět jen z tohoto
okna. Zasunout do toho pohledu všechny ty lidičky přecházející sem a tam,
svatby vycházející z radnice, babky klábosící pod lípami vonícími jarem a
hlavně ty sváteční podoby náměstí vyzdobené kolotoči nebo cirkusovými stany. Ke
svému překvapení nebyl ve třídě sám.
Marcela seděla na své lavici,
v bílé halence a modré sukni přes kolena, z hlavy jí splývaly dva
dlouhé zlaté culíky. V profilu proti světlu okna jasně dominovaly její
našpulené rty. Hleděla k oknu a po tváři jí stékaly slzy. Radimovi hlavou
bleskla vzpomínka na to, jak v jeho první školní den tekly po tváři slzy
jemu. Tenkrát se poprvé setkal s Marcelou. Řekla mu: „Já jsem Marcela.
Marcela Staňková.“ Brečel a strašně se styděl. Nikdy o tom už spolu nemluvili,
jen Radim ji občas oslovil celým jménem – Marcela Staňková, a oba věděli, že je
to jejich společná vzpomínka na první školní den. Teď plakala Marcela a Radim
se lekl, protože věděl, že holkám vadí, když je někdo vidí brečet. Lekl se,
protože čekal, že Marcela se na něj osopí, co tady k sakru dělá, a pak uteče. Vstala,
celá uplakaná a on si připadal jako vetřelec.
„Tak tys taky přišel,“ řekla Marcela
a otřela si slzy rukou. „Myslela jsem si, že přijdeš. Je tam dnes tak krásně.
Všichni spěchali někam na koupaliště. Ty nepůjdeš?“
„Ne, nebo možná později,“ odpověděl Radim
a říkal si, jak je Marcela úžasná, jak se dokáže ovládat. „Myslím, že bychom
měli vypadnout, než nás tady někdo nachytá,“ Radim pokynul hlavou lehce ke
dveřím.
„To bychom fakt měli. Nerada bych
někomu vysvětlovala, co my dva tady sami děláme,“ už s úsměvem dodala
Marcela. Vyklouzli na chodbu, napřed Radim a za ním Marcela. Chtěl, aby ona
měla možnost toho úplně posledního pohledu. Koneckonců, byla tady první, a tak
má na to právo. Sám pohlédl na okno u své lavice jen úkosem. Výkladní skříň do
jeho života.
„Jsme jako dva spiklenci,“ šeptla
Marcela, když běželi po schodech a opatrně nahlíželi, jestli je někdo nemůže
uvidět.
„Nebo špioni,“ smál se Radim.
„Když jsme špioni, tak udělejme
ještě průzkum na zahradě,“ navrhla Marcela. Proběhli přes malé školní hřiště na
zahradu a oddechli si. Všechno je pryč, je tady jen slunce a modrá obloha a
před nimi dva měsíce bezstarostného prázdninového života.
Krásně natvarované jabloně zářily
jako zelené kytice.
„Stejně mi bude smutno,“ začal
Radim. „Užili jsme si tady spoustu srandy.“
„To jo. Ale ještě hodně srandy nás
čeká. Měli jsme štěstí, že jsme se dostali na střední školu. Ještě loni to
s námi vypadalo bledě. Tebe nechtěli pustit ani na gympl, viď?“ Marcela to
věděla, ale i tak pokračovala, až Radim souhlasně zabručel hmm a zakýval
hlavou.
„Je to divné. Tady nás učitelé
dávali všem za vzor, brali nás jako nejlepší žáky, střídavě nás dělali
předsedou třídy, ale na to, aby nás pustili studovat jsme dost dobří nebyli.
Jako bysme my za něco mohli.“
Zastavili se u zdi na konci zahrady
a posadili se na zelený koberec s pampeliškovým vzorem.
„Já jsem to cítil jako něco
nepochopitelného. Jako nepochopitelnou křivdu. Děláme víc než ostatní. Jsme
pionýři, dopisujeme si s Rusy, chodíme do kroužků. Připadalo mi to jako
krevní msta.“ Radim mluvil bez vzrušení, klidně, spíš jakoby nahlas přemýšlel.
„Co máš,“ dodal, „máme to za sebou. – Šašci! Hlavně že nám celou dobu říkali,
že jsme nejlepší.“
„Koho teď máš na mysli? Kdo byl
nejlepší?“ špitla z trávy provokativně Marcela.
„Že se ptáš, Marcelko. Víš, že
nejlepší jsem byl vždycky já!“
„Tak to teda ne. Já jsem byla
oficiálně letos na prvním místě v prospěchu!“
„Chacha, zasmáli se zbrojnoši a
odjeli na šicím stroji!“
„Jak, chacha, co tím chceš říct?“
„Že ti do těch známek započítali
zase to vaše šití.“ Myslel ruční práce, které měly jen dívky.
„Je to oficiální výsledek, tak mě
neštvi nebo uvidíš.“
„Kdo byl dvakrát předsedou třídy a
kdo jen jednou? No, Marcelko Staňková?“
To už Marcela nevydržela. „A už mě
neštvi,“ křikla, skočila na překvapeného Radima, rozkročmo na něj sedla a
začala ho lechtat. Radim se smál, hýkal a kroutil, aby Marcelu setřepal.
Povedlo se a najednou na ní ležel. Smích utichal a on cítil, jak mu buší srdce.
Jak se dosmáli, tak v nastalém tichu si Marcela uvědomila situaci, trhla
sebou a polekaně vyhrkla: „Proboha, okamžitě ze mne slez. Co kdyby nás někdo
uviděl?“
Polekal se i Radim a posadil se
způsobně vedle Marcely, která ze sebe mlčky oprašovala neexistující stébla
trávy. Radim se díval koutkem oka na tu krásnou světlovlásku, která vyrostla
z copaté dívenky, do níž se zamiloval už v první třídě. Uvědomil si,
že už zapomněl, jak byla jako malá holka buclatá. Teď se mu zdála docela štíhlá
a hlavně hezčí než kdykoliv předtím. Sjel krátce pohledem i na její prsa, jasně
zřetelná pod bílou halenkou a snažil se vybavit si pocit, jak na nich teď před
malou chvílí ležel a dotýkal se jich svým tělem. Marně. Jak se smál, zapomněl
ten pocit prožít a uložit si ho do paměti. Pocit, který se už nikdy nebude
opakovat. Už nikdy nebude ležet na Marcele. A uvnitř v sobě cítil, jako by
se tam něco vařilo. Něco těžkého, z pod čeho jen obtížně proniká bublina
varu na hladinu té hmoty, kde se líně a dlouho nafukuje a pak s hlasitým
pšouknutím splaskne. Vařila se v něm láva a její bubliny zatím jen
tlakovaly prostor pod pokličkou. Až jednou poklička neudrží tlak, budou vznikat
v Radimově vědomí nové tvary.
Marcela se na Radima usmála. Jemně,
dlouze, konejšivě a spiklenecky. Pod kulatýma lícema zářil úsměv jako půlměsíc.
„Nemrač se, jsme přece špioni,“
chlácholila ho.
Pohlédl na ni a všechna tíha
z něj spadla. Musí jí to říct.
„Jsi … …,“ hledal správné slovo,
„jsi úžasná. Vždycky jsem tě škádlil, že já jsem lepší, ale teď vím, že na tebe
nemám. Jsi … opravdu lepší.“
„No, konečně jsi to uznal,“ smála se
Marcela.
„Ale já jsem hned za tebou, jen o
malý kousíček,“ upevňoval si rychle svoji novou pozici Radim.
„Počkej, já jsem si teď dělala
srandu s tím, žes to konečně uznal. Nejsem lepší, vždycky jsi byl lepší ty
a mě to štvalo. Nutilo mě to snažit se vyrovnat se ti. A to bylo dobře. Vlastně
ti za to musím poděkovat. Kdybych se nebála, že nás někdo uvidí, dala bych ti
pusu.“
„Marcelo, my jsme ale dva blázni.
Když říkáš tady to, cos teď říkala, tak já ti musím říct, že u mne to bylo
stejné. Tebe jsem obdivoval, tobě sem se chtěl vyrovnat. – No to je fakt
psina!“ Začal toto vyznání vážně, ale s tou psinou se už smál.
„A tu pusu bych bral, třeba nás
nikdo neuvidí,“ upřel na Marcelu svůj žadonivý pohled.
„Možná uvidí, možná neuvidí. Pojď, jdeme,“ ukončila debatu Marcela a
vstala. Starostlivě zkontrolovala, jaké znečistění a pomačkání utrpěla její
bílá halenka a modrá sukně, a vyrazila. Prošli znovu hřištěm a zastavili se u
branky ve zdi oddělující hřiště od dvorního průchodu kolem tělocvičny. Tam se
Marcela natáhla k Radimovi a dala mu pusu. A Radim si ji uvědomil zase až
bylo po všem.
„Marcelo, počkej, to takhle nemůžeš
jen tak z ničeho nic, když to nečekám. Já dostanu pusu a vlastně z toho
nic nemám.“ Chytal Marcelu kolem pasu, aby si ji přitáhl, a dožadoval se
opakování.
„Ty, nevděčníku, já ti dám pusu a ty
řekneš, že z toho nic nemáš?“
„To ne, však ty víš jak to myslím,“
volal na Marcelu, která už se mu vysmekla a utíkala napřed do chladu školní
chodby. Tam ji ještě Radim chytil za ruku a zastavil její běh. „Slibme si, že
zůstaneme celý život kamarádi.“
Zvážněla a zadívala se mu do očí
s oddaností, se kterou klekala v kostele před Bohem.
„Slibuji,“ pronesla obřadně.
„Slibuji,“ opakoval po ní Radim.
„Navždycky.“
„Navždycky,“ potvrdila. Ze školy
vycházeli společně. Vrata jim opět zavrzala – tentokrát už opravdu naposled.
Zastavili se před obchodem zelinářky
Fišerky a Radim dostal nápad.
„Víš co? Dospělí stvrzují důležité
dohody přípitkem. Přiťuknem si na to naše kamarádství melounem.“
„Ne, já nechci, měla bych upatlané
ruce.“
Radim koupil za tři koruny půlměsíc
melounu. Stáli před zelinářstvím a střídavě se zakusovali do šťavnaté červené
dužiny melounu, který Radim galantně držel v rukách.
Skrz melounovou šťávu se poprvé
smíchaly jejich sliny.
Středoškoláci
Na konci července se konala
celostátní konference Komunistické strany, která rozhodla, že
v Československu definitivně zvítězil socializmus. Tak proto může jít
studovat! Soudruzi se Radima přestali bát. Sláva! Čekal ho nový krok do života.
Po devíti letech měl vyměnit školu, spolužáky, učitele a dětské lásky. Zůstanou
mu alespoň sny? Jaký bude první den?
Když šel jako prvňák poprvé do
školy, vedla ho maminka a nejdříve šli do kostela pomodlit se. Jasně si
pamatoval, že tam byla i Marcela. Takový velký krok do života nebyl myslitelný
bez božího požehnání. Vzpomněl si na slavnostní atmosféru, kytice květin a
spoustu nových aktovek. Celé Příměstí se ten den obléklo do svátečního, aby
Radima vyprovodilo na jeho první cestě do školy. Měl tehdy strach.
Uteklo devět let a Radim nevěděl,
kdo ho doprovodí a nevěděl, ke komu se má modlit. Ale strach neměl. Spíš se
těšil, protože cítil, že před ním jsou léta vedoucí k dospělosti a
dospělost, to je propustka do arény lásky. Těšil se na nové kamarády a hrozně
byl zvědav na své nové spolužačky. Stal se součástí modrého školního autobusu,
který ze svých pasažérů vytvořil jeden organizmus a každý z nich byl
citlivým tykadlem tohoto organizmu, vystřeleným každého jitra do nového světa
jako míček na gumě, která ho odpoledne vracela zpět, naplněného zážitky a
dojmy. Narodil se nový živočich a oni v něm žili. Měnili se. Budoucí
konstruktéři, zdravotní sestry, učitelé, ale teď právě nádherní puberťáci.
Objevovali věci, které pro ně ještě před krátkým časem neexistovaly. To, že
strana a vláda přejmenovala tuto zemi na Československou socialistickou
republiku, jim bylo šumafuk. Byly to hlavně filmy, písničky a knihy, které
hltali. Vedle dvojice Suchý–Šlitr začali vnímat jména jako byl Ludvík a Milan
Kunderovi, Josef Kainar nebo Oldřich Mikulášek. Čas odhrnul oponu hvězdného
nebe, na kterém dominovali Beatles.
Svět ještě voněl létem.
V polovině září praská na polích pod nohama nakrátko střižený a sluncem
vysušený zlatý koberec. Nedejbože aby se při neopatrném došlápnutí protlačil
nějaký stvol skulinou v chlapeckém střevíci. Chodili po těchto polích
léta, tak jako dnes.
Květy na louce žily a dýchaly
naplno. Jsou to nejkrásnější květiny na světě! Sem, mezi ně by chtěl přivést
svoji lásku. Něžnou, bílou, smějící se, s přivřenýma očima hledící do
slunce. I dlaně otáčí a vztahuje k nebi, aby přijala do svého těla co
nejvíce tepla. Skotačivě běhá mezi květy, stvoly vysoké trávy jí šlehají až nad
kolena a šťastně se směje. Pak přiběhne k němu a unaveně se opře o jeho rameno. Vezme ji do náruče a položí ji do trávy. Lehá si
obtěžkána právě načerpanou sluneční energií a svojí krásou. Skloní se nad ní a
řekne jí: »Jsi unavená, má lásko, přinesu ti květy, které ti dají napít své
svěžesti. Tu máš a pij plnými doušky, ty květy spojí svoji krásu s tvojí.«
A natrhá tolik květů, aby je měla ve vlasech, na spáncích i na prsou, aby ji
nadnášely jako voňavé peří. Pak vezme její hlavu do dlaní se slovy: »Tak to
bude vždycky, když budeš unavená, nebo když ti bude úzko, já budu nablízku a
zahrnu tě květinami, aby se ti vrátil tvůj krásný úsměv.«
V první hodině angličtiny visel
Radim očima na své první učebnici angličtiny, která na rohu desky lavice čekala
na první otevření. Volba angličtiny byla pro Radima věc romantiky. I to málo,
co do této země proniklo z anglicky mluvících zemí, stačilo
k okouzlení dušičky romantického kluka. Angličtina, to byl džez, rokenrol
i bigbít, to byli britští gentlemani a krásné ladies. Angličtina, to byla
Amerika, a Amerika – to byli hrdinní a drsní kovbojové, hollywoodské hvězdy a
krásná auta. Byl to John Kennedy, který právě v těchto dnech sváděl
rozhodující bitvy o prezidentské křeslo. Velký kluk, jehož obrázky si i tady
dívky vystříhávaly z časopisů a vzdychaly nad jeho úsměvem. Idol kluků,
kteří napodobovali jeho gesta a jeho typické pohyby rukou, odpozorované
v televizi. Hlavně to všechno bylo úžasně vzdálené a nedosažitelné. Bylo
to vzrušující a okouzlující.
Snad měl až příliš velkou fantazii.
Očekával od života hodně, měl velkou chuť a touhu dosáhnout na špičku lidského
štěstí. Také věděl, že právě v tu chvíli na to ještě neměl. Byl jen
,chlapeček‘, kterého měli rádi pro jeho upřímnou a hezkou tvář.
– Dobře, počkám si na svoji chvíli.
Nebudu však při tom čekání jen tak marnit čas.
Byl rozhodnut připravovat se co
nejlépe na dobu, kdy přijde jeho chvíle. Měl svůj cíl a svoji víru. Sebevědomí
mu dodávalo to, že rostl do výšky. Hodně sportoval. Také se zajímal o techniku,
o nové objevy a chtěl všemu rozumět. Jednoho dne si uvědomil, že má nějak
prázdné ruce. Tak si do nich nechal k šestnáctým narozeninám nadělit kytaru. A tak drtil angličtinu,
sportoval, smál se na plné kolo a hrál na kytaru a zpíval. A snil. Snil a snil
a snil.
Taneční
Nadešel večer šestého října 1962.
Všechno bylo nové. Nový oblek, boty, košile a bílé rukavice. Nová byla i chuť
slin v ústech, studený pot v dlaních a tlukot srdce. Co nebylo nové,
bylo vypucované a vyleštěné jako by to bylo nové. I Radimova máma si pro tuto
příležitost vzala nové šaty. Neznámá velká paže ještě narychlo setřela rukávem
prach z hvězd, aby i Radimovy sudičky se mohly zúčastnit té úchvatné
podívané.
Scénou, na které měl zahájit éru
skvělého tanečníka, se stal brněnský Besední dům. Všechno se mu tam zdálo
velkolepé, jako vystřižené z filmu, ve kterém kamera krouží uprostřed
plesu bohaté ruské šlechty. Stropy s nádhernými kresbami přecházely ve vysoké
stěny s dlouhými těžkými závěsy z červeného sametu. Galerie
v poschodí s bohatě zdobenými lóžemi se staly pozorovatelnou
gardedam, ale i úkrytem některých vystrašených adeptů tance.
Křišťálové lustry, mramorové sloupy,
sametové závěsy a stříbrně svítící saka hudebníků. V takové atmosféře
zahájili promenádu po obvodu tanečního sálu. Vše, co se dělo dále, bylo
převážně v režii dívek. Tady se projevila jejich převaha, zkušenost a
jistota. Nové nebo spíše jiné byly také ony. Byly neskonale půvabné v šatech
ušitých právě pro tuto příležitost. Křehké jako porcelánové panenky, ale úžasně
skutečné a vitální. V osvětleném sále zářily jejich líbezné tvářičky, nad
kterými dominovaly účesy završující dokonalost krásy. Byly vznešené a nádherně
voněly. Radim je bral do rukou nesměle a opatrně. Se strachem. Všechny doteky
byly nesmělé, zdvořilé a hlavně nesexuální. »Smím prosit?« Řekl to tenkrát
poprvé v životě. Dvě slova působící jako zaklínadlo. Přísný taneční mistr
vysvětloval, jak se má dámě nabídnout rámě. Radim nabízel rámě, do kterého se
jemně zavěsila dívčí ručka, a on se cítil jako dospěly muž, i když mu ten pocit
svíral hrdlo a žaludek.
S každou novou lekcí tanečních
si víc a víc uvědomoval nádheru
harmonického pohybu dvou těl. Bylo to úžasné. S Radimovým tělem se dělo
něco, co dosud nepoznal. Hudba byla katalyzátor startující chemický proces v mozku, kterým se vylučuje
tajemný sekret, jež opíjí a podmaňuje. Tělo se zvláčňuje k ladným skluzům
a jindy se mobilizuje k divokým závodům v hbitosti a dovednosti.
S každou další lekcí rostly nároky na dokonalost koordinace. Signály očí,
dlaní a prstů. Radima napadlo, že to chce jednu tanečnici a s tou se sehrát.
Jmenovala se Jana Beránková. Byla to
jeho spolužačka ze třídy. Nevýrazná štíhlounká dívenka se špinavě blonďatými
vlasy, vyčesanými a natupírovanými nahoru. Lehounká jako pírko s jistotou
kopírovala jeho pohyby, její kroky perfektně uvolňovaly prostor, do kterého
našlapoval a stejně dokonale vstupovala do jeho stop. Udýchaní po džajvu plném
figur, které se naučili, ,odpočívali’ v tempu slowfoxu v lehkém
záklonu. Signály proudily přes jejich ruce a bříška, nikdy necítil doteky
jejich ňader, snad i proto, že je měla malá na to, aby v předpisovém držení
těla k němu dosáhly.
Zatímco oni se učili tančit, ve
světě to vřelo. Politiku vnímali po svém. Nikdo jim nemohl vzít opojný pocit
vítězství, když prezidentské volby v Americe vyhrál Kennedy. Jejich miláček,
idol a vzor a také spasitel, který napjatou politickou situaci ve světě vyřeší
s graciózností, jemu tak příznačnou. Už celý rok se vše točilo kolem
postavení Berlínské zdi a teď nevypočitatelný ruský šachťjor Nikita Chruščov
rozmístil na Kubě jaderné rakety namířené na USA.
Svět byl na pokraji jaderné
katastrofy a oni to dle mínění jejich soudruha ředitele ignorovali, neboť
tančili twist. Tento tanec soudruh ředitel označil za imperialistický útok na
socialistickou mládež a jednoduše jim ho zakázal. Jejich soudruh ředitel byl opravdu
hlava!
Brigáda na Šumavě
Spád šumavských událostí
odstartovala elitářská skupina ,chytrých hochů‘ už ve vlaku. Vylovili z jedné
krosny dřevěnou sošku peruánského bůžka, který se měl stát maskotem jejich
společenství. Říkali si inkové.
Tajemné chování inků, jejich tajné
večerní výlety neznámo kam, provokovaly zvědavost ostatních kluků. Tak se po
jednom jejich úniku oknem ubytovny hned po večerce vydali po jejich stopě Dan
s Radimem. Věděli, že malý peruánský bůžek, který v tajůplném závoji
dosáhl rozměrů, jež zaplnily celý prostor, v němž se tito brněnští
studenti pohybovali, je uschován někde mimo ubytovnu, někde, kde se inkové
večer tajně schází. Nikdo nevěděl kde, a tak to chtěli vytáhnout z Huga.
Zjistili totiž, že Hugo mluví ze spaní. Hugo byl jejich spolužák a vlastně se
nejmenoval Hugo, ale Petr. Jak už to ve škole, a nejen ve škole chodí, někdo mu
přišil jméno Hugo a už mu to zůstalo. Hugo měl zajímavý profil hlavy. Čelo, nos
a brada měly naprosto stejný sklon. Lze si představit kapku vody, jak stéká po
nezvykle šikmém čele zakončeném převisem, ze kterého ukápne na stejně šikmý
nos, z jehož špičky dopadne na dolík pod ústy a dokončí svoji dráhu po
rovněž stejně šikmé bradě. Nádherná kaskáda! Brada byla navíc výrazně špičatá.
Hugova postava byla samá ruka a samá noha a pohybovala se klátivou, nemotornou
chůzí.
Takže Hugo mluvil ze spaní. A nejen
mluvil, to by nebylo tak neobvyklé, on přímo konverzoval. Mohli jste se zeptat
a on odpověděl.
Kluci chtěli, aby jim Hugo řekl, kde
mají inkové ukrytého bůžka. Byl to jen hec, protože věděli, že Hugo o tom
nemůže mít ani páru. O to víc je překvapilo, když Hugo začal pomalu mluvit.
Říkal, že je to daleko a že je tam tma. Zbystřili – souhlasí, bude to asi někde
v lese. „Kde je to, mluv Hugo!“
„Hluboko, hodně hluboko,“ odpovídal
Hugo.
„Nějaká jeskyně nebo studna,“
zašeptal Dan a oči mu svítily vzrušením. „Hugo, kde je to hluboké místo?“
dychtivě vyzvídal.
„No přece v prdeli, volové,“
řval smíchy Hugo.
Tak se nic nedozvěděli a Radim
s Danem se jali pátrat na vlastní pěst. Sledovali inky až na okraj lesa,
kde stál betonový bunkr, zřejmě z druhé světové války.
Z malých okýnek bunkru zamrkaly
kužely baterek a po chvíli se uvnitř rozptýlilo sporé světlo svíčky. Zahlédli
Pavla, jak přináší sošku. Vzápětí se stali pasivními účastníky něčeho, co by se
dalo nazvat pracovním seminářem mladých společenských osvícenců. Kluci mluvili
o tom, jak nezadržitelně a čím dál více zaznívá volání po společenských
změnách, po svobodě a demokracii. Vzpomněli na ,petřínské události‘
z května loňského roku, kdy několikatisícovou politickou demonstraci
musela rozhánět veřejná bezpečnost se zelenými antony. Mluvili o krizi
v československém svazu mládeže – ČSM, o tom, jak kontroverzní
socialistický spisovatel Pavel Kohout veřejně kritizoval usnesení a směrnice
vrcholných orgánů ČSM. Největší vážnost diskuse v bunkru patřila
informaci, že v Praze se na několika fakultách připravuje v rámci ČSM
vytvoření jakési skupiny, která má prosazovat občanský způsob myšlení. Ve
vzrušeném hovoru padala jména spisovatelů a filosofů jako Ludvík Vaculík,
Eduard Goldstücker, Ivan Sviták, Karel Kosík, Jan Procházka, Milan Kundera a
další. Radim užasle zíral, ale hlavně záviděl. Toužil být také při tom.
Sázení stromků s Ivou
Radim mlátil motyčkou do suché a
pružné země, aby v ní vyhloubil jamku asi patnáct centimetrů hlubokou. Iva
držela v ruce sazeničku smrčku a čekala. Když byla jamka hotova vložila do
ní stromeček a Radim motyčkou přihrnul hlínu. Poblíž nich stála bedýnka a
v ní ještě hodně stromečků. Již čtvrtý den pokrývali Šumavu novou zelení.
Kde, kdo, s kým a co bude sázet určoval lesák, který je také na jednotlivá
místa rozvážel. Radimovi dnes přidělil Ivu. Ten se málem se rozklepal
z představy, že má s Ivou strávit sám skoro celý den na odlehlém místě.
Iva už jen svým půvabem porušovala
školní řád. Byla krásná a vůbec nebyla nafoukaná. Byla výjimečná a nikdo
nevěděl v čem, protože její výjimečnost bylo tiché a tajemné kouzlo
vdechnuté jejich třídě prozřetelností. Její fyzická krása nespočívala v jednotlivostech,
ty jistě nebyly dokonalé, ale spíše v tom, jak byly ty jednotlivosti
úžasně sladěny. Všechny její ženské oblosti byly vykresleny do ladných a
vyvážených křivek. Tmavovláska s vlasy vpředu sčesanými do čela. Výrazné
ploché tváře s vanilkovou pletí, pod lícními kostmi s jemným, ale
zřetelným ruměncem. Obličej vždy klidný, snad až smutný. A na něm se objevil
úsměv vždy tak rychle a lehce, že jste měli pocit, že ho prostě vydechla.
Dlouhé a tenké rty se jen o něco málo protáhly do stran, takže nosík se ani nepohnul.
Snad to byly její hnědé oči, které dotvářely kompozici toho zvláštního úsměvu.
Iva vypráví o svém dědovi
Ivin děda byl kulak. V roce
1950 za ním přišel mladý komunistický kolektivizační komisař a chtěl, aby děda
se svým majetkem vstoupil do zemědělského družstva nebo do kolchozu, jak se
tomu na dědině po ruském vzoru říkalo. Dlouho dědu přemlouval a když pochopil,
že zbytečně, tak začal dědovi vyhrožovat. Děda ještě klidně upozornil komisaře,
že jestli hned nevypadne, tak na něho vezme vidle. Řekl, že to myslí vážně,
protože ,je prý pár věcí, na kterých mu záleží víc než na životě‘. Na to mu
mladý komisař řekl: „Zatočili jsme s jinými, zatočíme i s vámi a toto
všechno bude naše.“ Aby bylo jasno, co tím ,všechno‘ myslí, přejel dědovo hospodářství
dlouhým pohledem a význam tohoto dlouhého pohledu podtrhl tím, že odcházeje
majetnicky poplácal po zadku krávu, právě procházející kolem něj. To už bylo na dědu příliš. Uchopil vidle a
zapíchl je komisaři do prdele. Komisař zařval jako lev a veškerá energie jeho
těla, zmobilizovaná okamžikem vpichu, se zkoncentrovala do úctyhodného skoku
vpřed. Tělo, prohnuté jako napružený luk, opustilo vidle a přistálo na krávě.
Kráva zmatená tím, že přátelské poplácání po zadku se změnilo ve frontální útok,
vyhodila zadkem a dala se na útěk. Při tomto manévru stačila ještě nakopnout
komisaře, dokončujícího závěrečnou piruetu svého přistání, do míst, kde měl
ještě před chvilkou zapíchnuté vidle. Ten prchal s křikem ze statku a už se
nevrátil.
S dědou se potkali až
v Brně u soudu. Děda skončil na jeden rok ve vězení a kráva na doživotí
v zemědělském družstvu. A mladý komisař, když se mu zahojil zadek, se stal
předsedou kolchozu.
Po obědě se s Ivou zase
přesunuli ke své bedýnce, ukryté pod kládami. Se slunečním žárem jako by se
protrhla obloha. Iva ho upozornila, že se jde za klády převléct do opalovaček.
Radim si sundal tričko a šel s motykou hloubit jamku. Iva se vynořila
v něčem, co se podobalo plavkám bikinkám, ale Radim by byl vsadil hlavu na
to, že na koupaliště by si v tom jít netroufla. Spodek by prošel, ale vršek –
to byl jen chránič bradavek. Stál a civěl na ni. Blížila se k němu se
skleničkou oleje na opalování v ruce. Nemohl odtrhnout oči od jejího
poprsí. Užuž byla u něho a on najednou pochopil, proč se podprsence říká
šprnda. Kdyby vzadu povolil knoflíček nebo nějaký jiný krám, který to všechno
drží pohromadě, tak by mohl přijít o oko. Taková obrovská síla by se uvolnila.
Usuzoval podle vytlačené hmoty kolem textilu a hned ho napadla modifikace Archimedova
zákona, že síla napínající šprndu je přímo úměrná váze části prsů, ze šprndy
vytlačených. Z fyzikálního přemítání ho probrala Iva otázkou, zda by jí
nenatřel olejem záda.
„To víš, Ivo, že jo. A rád.“
Paganinimu dal bůh ruce na housle, profesorovi Navrátilovi na chirurgické
nástroje a mne bůh obdařil rukama na ženské tělo, řekl si v duchu už jen
pro sebe. Lehce a něžně kroužil po Iviných zádech vyhýbaje se obratně tenkým
proužkům ramínek podprsenky a dvěma háčkům, které připomínaly rozbušku.
Na plese s Dášou
Dáša byla jen o jeden rok mladší než
Radim. Ten si poprvé uvědomil, že musela chodit do školy jen o jednu třídu níž
než on. Před pouhými třemi lety ji musel potkávat na školních chodbách. A
přesto si na ni nevzpomíná. Ale přece jen! Jedna vzpomínka se vynořila. Ve
školní zahradě býval včelín, o který pečoval školník. Když v létě vytáčel med,
dostaly děti, které byly v té době ve školní družině, krajíc čerstvého
chleba namazaný právě vytočeným medem. Radimovi bylo deset let a honil se za míčem,
když ke němu přiběhl jiný kluk a křiknul na něj, že školník dává med a že si má
jít. Málem přiběhl pozdě, protože školník měl na tácku poslední krajíc.
Zaplavil ho blažený pocit spokojenosti, že to stihnul a také byl vyhládlý.
„Tak, a to je poslední,“ pronesl s úlevou školník a nanášel na krajíc
vrstvičku medu. V tom se rozpačitě zadíval za Radimova záda. Stála tam
malá pihovatá holka s vlasy střiženými do neumělého mikáda. Stála a
koukala.
„Tak se s ní rozdělíš, ne? Jsi
přece džentlmen, co říkáš?“
„Jo, rozdělím,“ řekl Radim a
v duchu dodal – co mi zbývá?
„Tak, a já vám to vynahradím medem –
dám vám ho více.“ Už na-mazaný krajíc rozkrojil a doprostřed každé půlky ještě
přidal lžíci medu, který vyškrábnul ze dna hrnce.
„A rychle jíst, ať vám to nesteče,“ řekl
a přisunul tácek k Radimovi. Radim podal té pihovaté půlku krajíce a rozpačitě
zopakoval, že musí rychle jíst a sám se zakousl do své půlky. Nesměle
poděkovala a zakousla se také. Kousali rychle, ale marná snaha. Kdo ví, co dělá
řídký med na krajíci chleba, dovede si představit, jak asi vypadali. Zapatlané
pusy, nosy a ruce. Jazykem honil med na tváři a na rukou a zbytek se snažil
setřít kapesníkem. A ona stála a koukala na něj s pihami utopenými
v medu. Až se Radim otřel, nabídl holce kapesník. Vlastně to už nebyl
kapesník, ale nějaká neforemná medová věc. Když mu to vrátila, byla zapatlaná
ještě více a z kapesníku se už dala ušoulat medová kulička. Pocítil něco
mezi studem a spoluvinou za to, jak ona vypadá, a tak raději odběhl za kluky a
medovou holku tam nechal stát.
Při té vzpomínce Radim jako by
ucítil někde blízko sebe vůni medu. Upíral oči na Dášu a říkal si, že by ji
chtěl mít tento večer jen pro sebe.
„Zkusíme holanďana?“ zeptala se
Dáša, když začali hrát.
„Moc to neumím, zkoušel jsem si to
jen tak sám doma, ale nikdy jsem to s nikým netančil.“
„Je to snadné. Z džajvových
kroků vynecháš zhoupnutí v přeměně levá–pravá–levá a místo toho bude
dvakrát levá. A to stejné na druhou stranu,“ vysvětlovala Dáša.
Držel Dášu za obě ruce a odklepával
nohama základní kroky. Upřeně sledoval její nohy.
„Počítej si do šesti,“ křičela na
něho a sama nahlas odpočítávala: „Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest,“ a znovu a
znovu.
Písnička skončila. Pauza na
vydechnutí a na pár slov.
„Je to dobrý, že?“ řekla
s úsměvem. „V Brně to teď frčí víc než džajv. Jen se neboj pořádně šlapat.
A kyčle zůstávají úplně tvrdé, jedou jen kolena.“
Z plesu Radim doprovázel Dášu domů.
Povídali si a zastavili se až u dveří jejich domu.
Polknul a vyslovil otázku, která se
mu převalila přes jazyk ten večer už několikrát: „Kam si tenkrát odběhla tak
zapatlaná?“
„Nechals mě tam stát a odběhls za
klukama. Jak mám vědět, kdy odběhneš zase?“
„Dášo, tobě ještě trochu toho medu
zůstalo na tvářích. A také na rtech. Byl to ten nejlepší med, jaký jsem v životě
jedl.“
S nelíčeným překvapením mu hleděla
do obličeje a pak přikývla.
„Hm, byl dobrý.“ Kabelku měla přes
rameno a studenou kouličku svých dlaní opírala o jeho hruď.
„Rád bych ho znovu ochutnal.“
„Myslím, že máš smůlu. Vzpomínám si,
že už nezbyl.“
„Ale zbyl. Malá, mikroskopická
vrstvička na tvé tváři. Cítím, jak voní.“ Zabalil kouličku na konci jejích
rukou do svých dlaní a přitiskl ji na svoji hruď. „Hele, včelka – bzzz,“
vyloudil na rtech zvuk včely nalétávající na její tvář. Byla z toho lehká
pusa a za ní hned druhá a třetí. Smála se a odkláněla hlavu na stranu.
„To není včelka, ale čmelák a navíc
nějak mutuje.“
„To proto, že je mu zima.“ Rozbalil
kouličku, rozdělil její dlaně do svých, spustil je dolů podél jejich těl a
pomalu zasunul do kapes svého kabátu. Jejich hlavy hrály roztomilou hru. Jak se
jeho pusinky trousily po její tváři směrem ke rtům, tak její rty uhýbaly
náklonem hlavy na stranu, pak rychlým otočením v záklonu se přesunuly na
opačnou stranu a on měl k líbání druhou tvář. Protože tento úhybný manévr
opakovala, bylo pro něj hračkou si ho rozfázovat a každou fázi si zapamatovat.
Po-slední úhyb, který jí dovolil měl přesně vypočítaný a s matematickou
jistotou nasměroval své rty na místo, kde v tu chvíli očekával rty její. Jejich
ústa se setkala s neuvěřitelnou přesností. Stačil okamžik a on udělal
ně-co, čím své rty doslova zapíchl do jejích. Bez tréninku, bez učení a bez
pokusů. Měl zřejmě talent. Složitou trajektorii, kterou v několika
následujících vteřinách opisovala její hlava, kopíroval s takovým
přehledem, že Dáša tento boj vzdala. K pochopení její pozice je však třeba
doplnit, že Radimovy ruce už chvíli ovíjely její postavičku jako chapadla
chobotnice. Nedal jí šanci a svoji si nenechal vzít. Cítil nádherné teplo. Bouchaly
sopky a na jejich vrcholcích tančily plameny šarlatový menuet. Nastal klid a
Radim vychutnával svůj první a opravdický polibek.
Po ulehnutí Radim dlouho nemohl
usnout. Dáša v ten večer vstoupila nenápadně do jeho myšlenek a zůstala
v nich i v noci. Ale úplně jinak. Byla mnohem blíže, tak blízko, jak
jen to v jeho představách šlo. Když se konečně dostavil spánek, ukázalo
se, že sny jdou i za hranice představivosti. Přihodilo se mu to, co se ve snech
stává dospívajícím klukům. Pro-snil se k nejdůvěrnějším dotekům Dášina
těla, tisíce jeho polibků vy-kreslily její siluetu a to vše provázela
nejněžnější slova z jejich úst. Když se probudil, tak se cítil šťastný.
Jeho štěstí nezmenšila ani bezvýznamná a malicherná starost, kam schovat a jak
posléze tajně vyprat své pyžamové kalhoty, které nesly úžasné svědectví
nádherného snu. Byl poprvé v životě skutečně zamilován.